14 dní zticha

Mám od té doby rozepsané dvě věci a ne a ne je dopsat. Jedním z důvodů je, že mě neustále ruší Dexter Morgan... Začal jsem na tento seriál koukat první únorový víkend, když jsem byl nemocný. A teď už jsem v polovině páté serie. Je to hrozný seriál a zároveň se nedá přestat koukat.
Co se mi děje jinak? Byl jsem nedávno konečně u zubaře a musím tam znovu. A doufal jsem, že tím, že se do těch zubů rýpne a odhalí ten zánět, zlepší se trochu i ty pocity únavy co jimi poslední dobu trpím. Bohužel se tak nestalo... Ale je to lepší.
A tak se zmítám na vlně únavy... Pořádně si nepamatuji co bylo včera a nevím co čekat od zítřka. Životní energie a elán je skoro na bodu nula.
Asi fakt ještě budu muset jít na jedno vyšetření, kterému se vyhýbám už půl roku...

Dva proti říši

Docela nedávno jsem v knihovně narazil na tuto knihu spisovatele Jiřího Šulce
A ta náhoda byla opravdová, prostě jsem se postavil v knihovně k regálu, a sáhl po první knize po ruce. Většinou se aspoň dívám na obálky, ale tady ne...
Kniha je románovým zpracováním jedné z nejvýznamnějších událostí, které se staly v okupovaném Československu za druhé světové války - o operaci Anthropoid - o atentátu na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha.
Kniha je na rozdíl od mnoha knih, napsaných na toto téma, psaná jako román. I tak vychází ze skutečnosti a až na dvě postavy jsou všechny postavy skutečné. I dějová linka se maximálně drží doby a dostupných pramenů - autor vychází z dokumentů, záznamů, deníků a knih, které po sobě zanechali aktéři této události na obou stranách konfliktu.
Kniha se mi četla jedním dechem, přesto jsem od začátku trnul. To hlavně proto, že jsem od začátku věděl jak to dopadne. Přesto mne děj chytil a já tak mohl prožít co všechno zažili Gabčík a Kubiš. Prožijeme s nimi i odhodlání českého odboje, který jim pomáhal navzdory veškerému nebezpečí, které jim hrozilo. Stejně tak se seznámíme i s tím, na co mysleli a jak smýšleli němci o českém národu...
Kniha nás znovu nutí k zamyšlení, zda se vše mělo udát, protože následky byly nedozírné. Vzpomeňme třeba Lidice...
Zároveň je třeba dát do protiváhy, že po masakrech, které nastaly po atentátu, konečně Britové uznali, že podpis Mnichovské dohody byla chyba.

Viděl jsem ukřižování

Tento název nese kniha anglického novináře Sidneyho Morella. Tento dopisovatel anglických novin byl v letech 1938 a 1939 přímým účastníkem událostí v tehdejším Československu. A o tom co zde prožil napsal velmi zajímavou knihu.
V té době 26ti letý Morell podává totiž nezaujaté svědectví tehdejších událostí. Popisuje jak sjezdil celou republiku za účelem získání pravdivých informací přímo z místa dění. A ukazuje i jak tehdejší media komentovala co se děje. A proč se tehdejší svět postavil na stranu "utlačované" menšiny proti Čechům. Pravdu totiž dělala média a propaganda. A tu měli němci zvládnutou dokonale... A taky proti Čechům hrála jejich slušnost... ale i o tom se dočtete v této knize.
Najdeme zde i docela ostrou kritiku politiky Velké Británie, kdy si dovolil kritizovat Mnichovskou dohodu jako zničení jediné opravdové demokracie v Evropě. Nebo si dovolil označit Mnichovskou dohodu jako zradu Velké Británie na své vlastní pověsti - Najednou se totiž z mocnosti, která pomáhala slabým a utlačovaným stává podporovatel zla.
I tak se jedná spíše o velmi zdařilou reportáž, která politiku komentuje jen okrajově.
Kniha prvně vyšla v Anglii už v roce 1939 a u nás někdy po válce.
Ke knize jsem se dostal díky doporučení od jednoho cestujícího. Kniha na mne velmi zapůsobila a myslím si, že by si ji měl přečíst každý, kdo chce vědět, co se tehdy doopravdy dělo.

Život s puberťáky

Úvodem - první a základní otázka, která mne k tématu napadá, je: "Jak s nimi žít a přežít"
Máme doma tři děti, kteří pubertou procházejí v různých stadiích. U čtvrtého nás to teprve čeká. Avšak každé dítě je jiné a každé dítě tu pubertu má jinou...
A všechny v určité době procházely takovými stádii u kterých se divím, že nás buď nekleplo, nebo že jsme my neklepli je.
Vzpomínám na svoji pubertu a na svoje rozmíšky s rodiči. Hlavně na to, jak jsme si nerozuměl s otcem...