Úvodem - první a základní otázka, která mne k tématu napadá, je: "Jak s nimi žít a přežít"
Máme doma tři děti, kteří pubertou procházejí v různých stadiích. U čtvrtého nás to teprve čeká. Avšak každé dítě je jiné a každé dítě tu pubertu má jinou...
A všechny v určité době procházely takovými stádii u kterých se divím, že nás buď nekleplo, nebo že jsme my neklepli je.
Vzpomínám na svoji pubertu a na svoje rozmíšky s rodiči. Hlavně na to, jak jsme si nerozuměl s otcem...
A při těch vzpomínkách porovnávám sebe a moje děti... A nevycházím z toho moc dobře... Jsem nejspíše to samé co jsem nechtěl aby mí rodiče byli...
A děti nám to vrací měrou vrchovatou.
Nejstarší, dcera, bude jí letos 18, začala mít "problémy s rodiči" v cca 13. Začalo to kouřením a flákáním školy. Korunovala to útěky z domova, podmíněným vyloučením ze školy a dalšími "radostmi". Aktuálně bydlí s přítelem. A není v naší moci s tím cokoliv udělat.
Druhý nejstarší, syn, letos 16, začal na konci sedmičky kouřit. V osmé třídě dělal reparát. Devítku nedokončil. Bohužel v devítce začal koketovat s marihuanou a je to na něm docela vidět. Absolutně bez motivace a bez nějaké vidiny budoucnosti... A jediné co mu opravdu jde, je vytáčet nás.
Poslední puberťák, je dcera, které je 12 let. Té ta puberta teprve začíná. Takže tady není zatím moc co psát. Již teď to však vypadá, že se máme na co těšit. Ale jak jsem psal, každé dítě je jiné, a tak nelze předem usuzovat na nic.
A když je časem nezabiju, nebo mne nepřivedou do blázince či jiného ústavu, napíši o soužití s touto zvláštní sortou dětí i něco více. :P
Žádné komentáře:
Okomentovat