Většinu svého dosavadního života jsem strávil v Praze. Vyrůstal jsem v okrajové části V Praze 9. Bylo tam krásně, čtvrť rodinných domků, rybník, lesík... klid a pohoda. Nejbližší sídliště 1 km do kopce. Nejbližší zastávka autobusu tamtéž. Škola byla za rybníkem, který měl však 14ha, takže cesta do školy trvala 15 minut... A když jednou místo podchodu pod tratí bylo koupaliště, trvala cesta i déle. A když zamrzl rybník, byli jsme ve škole i za 5 minut. Bylo to krásné dětství.
Bydlel jsem v Praze a přitom skoro na vesnici. V ulici byl i obchod. Dokonce měl otevřeno i 3x týdně. Později obchod zavřeli a za čas nám v akci Z postavili nový. Ten měl otevřeno denně. Pivo zaváželi 1x týdně, Chleba a rohlíky denně, mléko 3x týdně. šunka, když byla... Nahoře na kopci byla v sídlišti samoobsluha. Zásobování bylo obdobné. Jo, to se musí zažít. Kupodivu po roce 1989 se věci zlepšily - obchod zrušili. Samoobsluhu na chvíli zavřeli... Ale o tom tady mluvit nechci. Od 5té třídy jsme jezdil do školy jinam. Díky tomu jsem jezdil do školy skoro hodinu... Na střední školu jsem jezdil do centra Prahy. Naštěstí někdy v té době již šlo jezdit ve vlaku na lístky na autobus. A díky tomu jsem byl v centru za necelých 15 minut. Akorát ta zpoždění... Ale o tom taky nechci mluvit...
A o čem tu vlastně chci mluvit, nebo o čem jsem to chtěl psát původně? Původně jsme chtěl psát jen o rozdílných aspektech života na malém městě a ve velkoměstě. Asi se k tomu dostanu příště. Protože
jak si čtu, co tu tvořím, přemýšlím o jednom ze dvou problémů stáří, jak je definoval Jára Cimrman - "myšlenku udržet".
Jedním z důvodů, proč nemohu myšlenku udržet je i to, že současně koukám na jeden televizní film. Jmenuje se Piknik a najdete ho na ivysilani české televize ZDE. Úžasný snímek a přátelství, které vzniklo v komunistickém lágru, o setkání, o minulosti a o současnosti. O tom, že pravda nemusí vždy přinést to, co se od ní očekává. Chce se mi brečet a nechce se mi věřit, že bylo tak jak bylo. Doufám, že moje děti nikdy nebudou muset něco podobného zažít.
Nedávno jsem měl diskusi na téma příčiny vzniku druhé světové války a na téma totalit s jednou osmnáctiletou slečnou a přinesl jsem si z toho jeden poznatek. Dnešní generace vůbec nechce věřit tomu, že se něco podobného dělo. Ani já nechápu zcela souvislosti - v roce 1989 mi bylo 13... Nezažil jsem perzekuce a ani žádnou zlovůli režimu. Ani já nechápu...
Jen když si promítám co se dělo v Německu, když vznikl nacionalismus a fašismus. Co se dělo po druhé světové válce... A co se občas děje dnes... S tím, že se mi zdá, že dnešní doba má daleko větší sklon k hysterii...
A je na nás na rodičích předat našim dětem vědění, které nedopustí opakování. Jsme však toho mocni?
Žádné komentáře:
Okomentovat