Vánoce... Svátky klidu a míru?

Vzpomínám, když jsem věřil na Ježíška a Vánoce byly ta nejhezčí část roku. Jenže teď už jsem sám rodič a ani moje děti už nevěří.
Když jsem byl starší a stále na Ježíška věřil (první, druhá třída), začaly mne Vánoce štvát. V určitou dobu jsme museli zavřít obývák a přestat se koukat na pohádky v televizi. Taky mne omezovaly určité zvyky, které se u nás dodržovaly - jako, že se neodejde od stolu, dokud všichni VŠECHNO nedojíme. A táta si s oblibou přidával...
Jako rodič, bych rád u vánočního stolu také nějaké zvyky dodržoval, ale udržet neposedné děti u stolu, dokud se nedojí, je nemožné. Nevím jak to moji rodiče zvládli, ale já to nezvládám.
Když jsem přestal věřit, na Ježíška přidal se k vánocům další stresový faktor. Nákup dárků. Jako žák základky jsem byl odkázaný jen na kapesné a trochu těch peněz od babičky. Na střední to bylo obdobné, jen jsem mohl o prázdninách chodit na brigády. Stejně to bylo divné. Občas člověka napadly pro někoho dárky samy od sebe, včas a s předstihem. Bohužel častěji to bylo naopak a já musel horko těžko vymýšlet pro každého dárky. Přitom jsem je měl všechny rád a tím že bych jim nedal dar, bych nic neříkal o opaku... V dnešní době se k tomu bohužel přidává jistá platební neschopnost. Prostě občas nejsou peníze na to, aby člověk mohl koupit dětem to, co by chtěly. A to jim kupuji různé drobnosti po celý rok. A to tu nemluvím o balení dárků...
Další co mne štve je domácí úklid před Vánoci. Nejsme úplně schopni držet doma pořádek a obývací pokoj je toho jasným důkazem... Nemá cenu to dál rozvádět, ale obývák je z určité části takové meziskladiště prádla a dalších věcí. Kolikrát se člověk diví, že mají děti v čem chodit, když vidí, kolik oblečení je v obýváku... A tak každý rok je tu řev a boj o úklid. A uklizený obývák vydrží tak Tři týdny a pak zase je to naprd.
Když si tak přečtu co jsem napsal, přemýšlím, zda je, či není třeba změnit nadpis. Já si, bohužel, moc klidu a míru neužiju. A to tu ani nepíši o tom, že je třeba uvařit a upéct vánočky. Těsto na vánočky je totiž další moje noční můra...

Vzpomínání na Moravu

Tenhle článek vyprovokovala Anonymní čtenářka z Moravy
Mám na Moravu velmi pěkné vzpomínky. Hlavně na děvčata. Tehdy mi bylo okolo dvaceti a s jedním kamarádem jsme jezdili do Boskovic do Wild West City. Bývali jsme tam co měsíc. On se tam scházel se slečnou, která tehdy bydlela v Opavě. Já tam jezdil na blind.
Nikdy jsem nepatřil mezi lovce žen. Spíše jsem bral co se naskytlo - spíše takový sběrač... Ale poloslepý - občas je trochu problém najít tu hranici, kdy se jedná o nabídku vážně míněnou a kdy se jedná o flirt.
A to bylo krásné na Moravě. Hodně holek krev a mléko a skoro všechny flirtovaly tak, že to šlo brát i vážně. Velmi často jsme končili s polibkem, v objetí a oťapkávání. Nikdy však dál. S jednou se mi to dařilo i celkem pravidelně a tak jsem se tak trochu zamiloval. (Kecám, nemohl jsem se vždy dočkat, kdy ji zase uvidím a při meziměstských hovorech provolal hromadu kreditu v automatu). Bohužel pak jsem o jedněnch prázdninách přišel na to, že se stejně chová k jinému - měl tu výhodu, že byli skoro sousedi, kdežto já to měl za Bejby (tak jsme jí říkal) 4 hodiny vlakem...
Vzniklo z toho ponaučení - nezamilovávat se a brát co je.
Při poslední návštěvě Moravy jsem byl už ženatý, ale ty holky byly stále stejný...
Miluji holky z Moravy

Já a zubař

Jo, je to tak, řadím se k mnoha lidem, kteří mají strach ze zubaře. U mne je to dáno díky mnoha skvělým zkušenostem, které s tímto povoláním mám. Trochu se o tom rozepíši níže, takže kdo nemá rád zubaře, a ani vyprávění o nich, nechť dál nečte.

Dárcem krve

Ve svých necelých 40 jsem se rozhodl, že se stanu dárcem. Tak trochu všemu navzdory. Chtěl jsem jím býti již dříve, ale léta jsem se krmil léky na alergii a potom i jiným. Teď jsem však 7 let bez stálé medikace a o 30 kilo těžší... Na prvním odběru jsem byl před více jak rokem. Na druhém před třemi měsíci a dnes na třetím.
Z prvního odběru jsem měl strach a dost jsem se bál, že nejsem vhodný. Nakonec se povedl. I přes to, že jsem odešel s dírami na obou rukách :) Jen ke konci jsem neměl daleko k mdlobám, ale nakonec jsme odešel po svých.
Druhý odběr proběhl až po více než roce. Ten nedopadl moc dobře - nepodařilo se najít žílu a tak jsem odešel po odebrání necelé deci... Nepomohla ani podpora kolegy, který byl na čtyřicátém odběru. Navíc jsme se dozvěděl, že když nemám žíly a omdlévám, nemám tam co dělat...
Dnes jsem byl na třetím. Potkal jsem tu známého, který šel na desátý odběr. Ptal se mne, jak se cítím, tak jsem mu řekl, že by se ve mne krve nedořezal... To prý není moc dobrý pocit před odběrem. Když jsme šel na řadu, on už to měl za sebou. Tak jsme se bavili, jak ho dneska píchly. Říkal, že tam je jedna hezká a mladá s krajkovým spodním prádlem... tak jsem nakoukl a byla tam taková jedna velmi zkušená, u které mne prádlo vůbec nezajímalo...
Když jsem si sedl na odběrové křeslo, tak přišla ta, kterou měl na mysli. Opravdu pěkná a když člověka začala trápit a naklonila se, poskytla mi výhled, že jsme zapomněl na to, kde jsem. Trochu jsme vtipkovali o tom, kde asi je ta žíla, a že si na mne složí druhou maturitu. A našla žílu a povedlo se...
Ani jsem dneska nebyl tak unavený, jako po tom prvním odběru. Jen mne ta ruka teď trochu více bolí.

POMOC

V poslední době jsem až moc negativní. Nechci být negativní. Prosím pomoc!