Bez ruky

Po blbém pádu v práci, trávím už druhý týden doma. Už třetí den jsem toho měl dost.
A nejen proto, že jsem se musel naučit používat levou ruku, ale proto, že mám najednou tolik volného času...
Co se týká neschopné pravé ruky. Nenamažu si ani cheba. Nepodepíši se pošťačce. I psaní tohoto příspěvku jednou rukou na zalomené klávesnici je docela problém. Minimálně to trvá dvakrát tak dlouho.
Nejde zapnout ani některé zipy. O knoflících nemluvě. A co se týká dalšího. Nemohl bych být arab, protože ti si běžně utírají zadek levou rukou. Já se to znovu učím. A to nemluvím o to, že mi ta ruka chybí i při sexu...
A co dělám, když mám tolik času? Čtu, koukám na filmy, chodím na procházky a spím.
Viděl jsem znovu několik starých klasických filmů s Luisem de Funes. A v četbě jsem se seznámil s detektivem Johnem Coreyem. Postava amerického spisovatele Nelsona deMille. Začal jsem číst třetí díl s názvem Noční pád a po něm se dostal k prvnímu, který se jmenuje Ostrov Antrax. Rád bych napsal více, ale... Zatím jsem přečetl asi 600 stran a dalších více  jak 1000 mne čeká v dalších dílech. Jen mne zase čeká platba knihovně. Náš pejsek zase pokousal vazbu u dvou z nich...
Pro dnes konec.

Naštípnutá kost na ruce

Aby toho nebylo málo, když už jsem se rozhodl psát pravidelně, naštípl jsem si prst na ruce. Na pravé ruce... Jsem pravák.
Takže toho zase moc nenapíšu.

Zamyšlení a vzpomínání podruhé

Vraťme se k pochybnostem, které tvořili mne a můj život. Ve čtvrté třídě mne naše soudružka učitelka doporučila k přechodu na školu s rozšířenou výukou matematiky a přírodních věd. Tak jsem tedy od páté třídy dojížděl skoro hodinu do školy. Ve třídě nás bylo 30 a z toho jen 7 holek. Už tehdy jsem si připadal divnej.

Zamyšlení a vzpomínání...

Myšlím, tedy jsem. Aspoň myslím, že myslím. Tedy pokud jsem myšlení schopen. Pochybuji... Pochybuji, tedy jsem... Kdo to řekl netuším, ale pravdu řekl...
Události posledních dní mne tak nějak nutily se zamyslet, ale jak to tak u mne bývá, skončil jsme v pochybnostech... Jak se tohle může stát člověku, který je spíše flegmatický sangviniký extrovert se sklonem k melancholické cholerii... No to nevím...
Pozor uvnitř článku jsou další citáty a pochybnosti.

5 měsíců...

po tuto dobu jsem nechal tento blog být. Člověk se vyvíjí, život mění... Prázdniny do toho a mnoho dalšího.
Taky nechuť sem psát a lenost psát a obavy o to co psát...
Dostalo se mi několik reakcí, které se mi dostat nechtělo a tak jsem to trochu stopnul.
A taky se mi nechtělo psát pro sebe.
Hold není dobré mít restauraci u cesty na Písek, když nechcete, aby tam chodili lidi.
Všechno je složitější a zároveň vůbec.
Teď jsem si napsal pár věcí do foroty a uvidíme, co bude, až mi to dojde.

Sirotčinec slečny Peregrinové - film

Poslední příspěvek zde byl po přečtení knihy. Teď jsem viděl film, a možná je to dobrý "nový začátek". Jen by měl být lepší než ten film.
Film nebyl špatná, ale pokud člověk srovnává film a knihu, tak v tomto případě najde se rozdílů hodně. Takže pozor, budou tu spoilery.
Napřed bych hodnotil film jako film. Myslím si, že je zde odvedeno velmi dobré filmařské řemeslo. Taky Tim Burton je Tim Burton. Příběh je na počátku rozvláčný a trochu nepřehledný. Postavy jsou vykreslené velice slušně. Kamera je dost úchvatná a herecké výkony zajímavé.
A teď začnu srovnávat - i děj je v knize pomalejší na rozjezd. Postavy jsou však v knize hlubší a prokreslenější. Navíc je tu několik odchýlení od knihy a ten konec... to je někde o ničem jiném.
Asi je pravda, že kniha má tři díly, které jsou místy rozvláčnější... ale zase by se daly natočit tři filmy.
V knize je psychiatr muž a tady žena. Vůbec se tu neřeší další vztahy mezi panem Baronem a Slečnou Peregrinovou. V knize má Emma schopnost vyvolat oheň a ve vzduchu létá Oliva, tady je to obráceně...