Myšlím, tedy jsem. Aspoň myslím, že myslím. Tedy pokud jsem myšlení schopen. Pochybuji... Pochybuji, tedy jsem... Kdo to řekl netuším, ale pravdu řekl...
Události posledních dní mne tak nějak nutily se zamyslet, ale jak to tak u mne bývá, skončil jsme v pochybnostech... Jak se tohle může stát člověku, který je spíše flegmatický sangviniký extrovert se sklonem k melancholické cholerii... No to nevím...
Pozor uvnitř článku jsou další citáty a pochybnosti.
Vezmeme to od začátku a začneme koncem - bude mi skoro ... a tak jsem začal přemýšlet o tom, co jsme v životě dokázal. A zase pochybnosti.
Narodil jsem se jako první dítě v rodině automechanika a pomocné kancelářské pracovnice. Ve třech letech mi přibyl sourozenec - sestra. To je taky jedna z prvních vzpomínek co mám - Pamatuji si, jak jsme v Praze chodili po schodech na Albertově, když se měla sestra narodit. Další je ze dne, kdy ji přinesli domů. Ležela v kuchyni ve velkém proutěném koši na prádlo zabalená v zavinovačce a strašně krásně voněla. Škoda, že se to o ní nedá říci dodnes - kouří...
S mnoha vzpomínkami si moc nevím rady, ale naštěstí máme fotky z minulosti a ty mi pomáhají. Pamatuji si na výlety do Pražské Stromovky. A pamatuji si na dovolenou, kde jsme vypadl na hlavu z okna. A od té doby jsem padlý na hlavu... Pro teď se vzpomínkami končíme, dalších se možná dočkáte příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat