Toto vyprávění jsem psal pro server rodina.cz a vynesl mi dokonce první cenu mezi otci, kteří psali o svých zážitcích z porodu. U mne to byly porody dva. Dnes tedy o narození mé druhé dcery. Ta se narodila doma. A byl to zážitek, který bude nadosmrti zapsán v mém srdci.
Jsem otec čtyř dětí. Dvě jsem však přiženil, a tak jsem u jejich narození nebyl. Byl jsem tedy u porodu dvou dětí. Dva porody a dva různé zážitky. Jeden porod byl „klasicky“ v porodnici a druhý doma...
Když jsme v květnu 2003 zjistili, že je manželka počtvrté těhotná, byl to trochu šok. Na konci roku 2002 totiž utrpěla úraz zad a tak jsme další dítě plánovali až na dobu, kdy bude zdravá. V následujícím období jsme hledali, kde a jak nejlépe porodit. V porodnici, kde se narodila Anežka jsme rodit prostě již nechtěli. Ač výsledek byl krásný, zážitky okolo… A Vrchlabí je od nás přes celou Prahu… Plus další cesta, ale riskovat cca tři hodiny v autě v lednu s rizikem kolon a neposypaných silnic… To se mi nechtělo, i když máme Forda Transita, a porodit by se dalo i tam... ale to snad až při příštím dítěti řekla manželka.
Někdy v té době tak uzrálo rozhodnutí, že budeme rodit doma. A díky kontaktům odtud z rodiny, jsem si domluvili schůzku s paní Štromerovou. Musím říci, že jsme ji trochu vyděsili. Manželka tam totiž přišla s nohou v sádře. Nakonec jsme od ní dostali kontakt ještě na tři další Porodní asistentky a vše se začalo rýsovat v jasnějších barvách.
Musím se zde přiznat, že jsem sice toto řešení sám navrhoval, ale měl jsem z něho také strach za nás oba. Vlastně za všechny tři – i za to nenarozené dítě. Až po rozhovoru s PA paní Marií Vnoučkovou jsem nabyl přesvědčení, že se všechno zvládne dokonale a nemocnice je od nás přeci jen maximálně 5 minut…
A pak to přišlo. 21.1.2004 jsme se probudili do začínajících porodních bolestí. Tereza volala paní Štromerové a paní Menčlové, že to začalo. Během dopoledne se kontrakce ustálily a začaly zesilovat. Všichni v této době pospíchají a balí a jedou do porodnice. A my jsme v klidu doma, děti ve škole a školce. Pro Anežku si přijel děda… Musím říci že ten klid a pohoda byl až hmatatelný – hlavně díky tomu, že děti nebyly doma. Krátce před polednem dorazila paní PA Menčlová. Ta hned navrhla, že by mohla jít s manželkou na procházku, protože je venku hezky a je škoda sedět doma… Po návratu z procházky se manželka naložila do vany. Když nakonec vylezla, bylo to jen proto aby zalezla na záchod. Mezi koupelnou a vanou tak strávila většinu času. Nikdo ji do ničeho nehonil, všechno bylo v pořádku. Veškeré tempo a směr si určovala manželka a hlavně děťátko.
Asi tak ve tři hodiny, to už tu byla i PA Štromerová, jsme se dohodli, že si dáme kafe. A jak to nakonec dopadlo, tak to kafe si chtělo dát i miminko. Jako místo porodu jsme si již předem vybrali ložnici. Koberce jsme pokryli igelitem a k ruce připravili lékárničku s obvazy, vyvařené nůžky a gumu na podvázání pupečníku. Také dvakrát přežehlené pleny na miminko byly hned v dosahu a vedle odsávačka na hleny.
Tak jsme si uvařili kafe a akorát došli do ložnice, kde nám hned praskla voda, Zkusili jsme tlačit na stoličce, v polosedě a nakonec si mi manželka sedla obkročmo na klín. Já seděl na kraji židle a měl jsem mírně roztažené nohy. Seděla čelem ke mně a já cítil každý její pohyb a každou kontrakci. Její bříško se opíralo o mé a já cítil i děťátko jak se dere ven. Ani nešlo jinak, než že když tlačila ona, abych já netlačil s ní. Nakonec jsem ucítil, jak její bříško splasklo a chvíli potom jsem i uslyšel první hlasitý nádech – to se k životu hlásila dcera Karolína. Bylo to tak krásné a vše proběhlo tak… Slova nejsou a asi ani nikdy nebudou mít schopnost to vyjádřit…
Bylo 21.1.2004 15:15 a já byl ten nejšťastnější chlap na světě.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Blog je mrtev
P o několika marných pokusech oživit toto místo, si i Google všiml. že sem skoro nikdo nechodí a že zde není nový obsah. A tak to přiznávám...
-
Když vidím, jakou čtenost má první příspěvek s tímto názvem, nedá mi to a musím napsat pokračování. Tento příspěvek, dokonce dnešním dnem do...
-
Název moc krásné písničky z roku 1974, kterou zpívá Petr Rezek. Tahle písnička byla svého času zakázaná. Proč... Zpívá přitom o něčem, co j...
-
Ve svých necelých 40 jsem se rozhodl, že se stanu dárcem. Tak trochu všemu navzdory. Chtěl jsem jím býti již dříve, ale léta jsem se krmil l...
To je velice milé. ňa by zajímalo, jak dokopu k porodu toho svého pantátu až na to příjde...
OdpovědětVymazatNo... já chtěl sám a nedokázal jsem si to ani představit jinak... když tak mne s ním zkontaktuj a já mu řeknu, jak moc fajn to je. A nebudu ano lhát
OdpovědětVymazat