Byl jsem u porodu 2

Toto vyprávění jsem psal pro server rodina.cz a vynesl mi dokonce první cenu mezi otci, kteří psali o svých zážitcích z porodu. U mne to byly porody dva. Dnes tedy o narození mé druhé dcery. Ta se narodila doma. A byl to zážitek, který bude nadosmrti zapsán v mém srdci.
Jsem otec čtyř dětí. Dvě jsem však přiženil, a tak jsem u jejich narození nebyl. Byl jsem tedy u porodu dvou dětí. Dva porody a dva různé zážitky. Jeden porod byl „klasicky“ v porodnici a druhý doma...
Když jsme v květnu 2003 zjistili, že je manželka počtvrté těhotná, byl to trochu šok. Na konci roku 2002 totiž utrpěla úraz zad a tak jsme další dítě plánovali až na dobu, kdy bude zdravá. V následujícím období jsme hledali, kde a jak nejlépe porodit. V porodnici, kde se narodila Anežka jsme rodit prostě již nechtěli. Ač výsledek byl krásný, zážitky okolo… A Vrchlabí je od nás přes celou Prahu… Plus další cesta, ale riskovat cca tři hodiny v autě v lednu s rizikem kolon a neposypaných silnic… To se mi nechtělo, i když máme Forda Transita, a porodit by se dalo i tam... ale to snad až při příštím dítěti řekla manželka.
Někdy v té době tak uzrálo rozhodnutí, že budeme rodit doma. A díky kontaktům odtud z rodiny, jsem si domluvili schůzku s paní Štromerovou. Musím říci, že jsme ji trochu vyděsili. Manželka tam totiž přišla s nohou v sádře. Nakonec jsme od ní dostali kontakt ještě na tři další Porodní asistentky a vše se začalo rýsovat v jasnějších barvách.
Musím se zde přiznat, že jsem sice toto řešení sám navrhoval, ale měl jsem z něho také strach za nás oba. Vlastně za všechny tři – i za to nenarozené dítě. Až po rozhovoru s PA paní Marií Vnoučkovou jsem nabyl přesvědčení, že se všechno zvládne dokonale a nemocnice je od nás přeci jen maximálně 5 minut…
A pak to přišlo. 21.1.2004 jsme se probudili do začínajících porodních bolestí. Tereza volala paní Štromerové a paní Menčlové, že to začalo. Během dopoledne se kontrakce ustálily a začaly zesilovat. Všichni v této době pospíchají a balí a jedou do porodnice. A my jsme v klidu doma, děti ve škole a školce. Pro Anežku si přijel děda… Musím říci že ten klid a pohoda byl až hmatatelný – hlavně díky tomu, že děti nebyly doma. Krátce před polednem dorazila paní PA Menčlová. Ta hned navrhla, že by mohla jít s manželkou na procházku, protože je venku hezky a je škoda sedět doma… Po návratu z procházky se manželka naložila do vany. Když nakonec vylezla, bylo to jen proto aby zalezla na záchod. Mezi koupelnou a vanou tak strávila většinu času. Nikdo ji do ničeho nehonil, všechno bylo v pořádku. Veškeré tempo a směr si určovala manželka a hlavně děťátko.
Asi tak ve tři hodiny, to už tu byla i PA Štromerová, jsme se dohodli, že si dáme kafe. A jak to nakonec dopadlo, tak to kafe si chtělo dát i miminko. Jako místo porodu jsme si již předem vybrali ložnici. Koberce jsme pokryli igelitem a k ruce připravili lékárničku s obvazy, vyvařené nůžky a gumu na podvázání pupečníku. Také dvakrát přežehlené pleny na miminko byly hned v dosahu a vedle odsávačka na hleny.
Tak jsme si uvařili kafe a akorát došli do ložnice, kde nám hned praskla voda, Zkusili jsme tlačit na stoličce, v polosedě a nakonec si mi manželka sedla obkročmo na klín. Já seděl na kraji židle a měl jsem mírně roztažené nohy. Seděla čelem ke mně a já cítil každý její pohyb a každou kontrakci. Její bříško se opíralo o mé a já cítil i děťátko jak se dere ven. Ani nešlo jinak, než že když tlačila ona, abych já netlačil s ní. Nakonec jsem ucítil, jak její bříško splasklo a chvíli potom jsem i uslyšel první hlasitý nádech – to se k životu hlásila dcera Karolína. Bylo to tak krásné a vše proběhlo tak… Slova nejsou a asi ani nikdy nebudou mít schopnost to vyjádřit…
Bylo 21.1.2004 15:15 a já byl ten nejšťastnější chlap na světě.