Protože nějak nemám myšlenky, jistě si někteří již všimli, že se dávám věci z mé dávné historie. Tedy alespoň ty, které za něco stojí. Tahle povídka je další historická věc, která původně vyšla v jedněch skautských novinách.
Ihned po revoluci, kdy přestal být Pionýr povinný, přihlásil jsem se ke skautům. Řeknu vám na první pohled to bylo to samé, a na druhý taky. Pravda bylo pár rozdílů, ale pouze v maličkostech. Například jsme si neříkali soudruhu, ale bratře, družinový vedoucí nebyl předseda, ale rádce, a uniforma či kroj měly sice stejné části, ale v jiné barvě. Červenou a modrou vystřídala khaki zelená a hnědá.
Mým nejsilnějším zážitkem ze skautingu je moje první výprava.
To bylo v době, kdy jsem byl v oddíle asi tak dva či tři týdny. Na mé výroční třetí schůzce mi můj rádce řekl, že se vydáme stanovat do lůna divoké přírody. Také mi předal propozice a přihlášku. Dále mi řekl, co si sebou mám vzít za oblečení, jídlo a vybavení, abych netrpěl hladem a zimou a abych se měl kde vyspat.
To ovšem netušil, co si pod tím představím. Jeho seznam zněl: pohodlné a pevné boty, oblečení dle ročního období, teplé oblečení, spacák, karimatku, jídlo na tři dny, KPZetku, blok a tužku a dobrou náladu.
Moje vybavení dle daného seznamu vypadalo asi takhle: boty kanady, březnové oblečení sestávalo z dvou párů teplých ponožek, svetru, roláku, tepláků, maskáčů (kalhoty a bunda), teplé košile a skautského kroje (zatím bez skautské lilie); elektricky vyhřívaný spacák na 220 V; karimatka s aluminiovou fólií; jako jídlo na tři dny jsem měl 5kg vuřtů, dva velké bochníky chleba, čtyři paštiky, tři čtvrtkilové konzervy vepřového ve vlastní šťávě, jednu extra velkou konzervu chalupářského guláše a jeden a půl šišky salámu; pro dobrou náladu jsem sebou vzal kazeťák s rádiem.
Sestavit seznam potřebných věcí nebyl problém. Problém byl, až když jsem se pokusil toto všechno naskládat do batohu, a to i přesto, že jsem měl poměrně velkou krosnu. Vždyť jenom jídlo zabralo polovinu místa a druhou polovinu zabraly věci na sebe. Naštěstí s pomocí různých fíglů a přídavných komponent se mi na konec podařilo to všechno vzít sebou. Pravdou je, že celý tento kolos měl váhu skoro 40 kg a měřil 120x70x45 cm - ještě že měl zezadu kolečka.
Mé potíže s batohem začali již při nastupování do vlaku. Prostě jsem neprošel dvířky. Batoh jsem musel sundat a tlačit před sebou, což při jeho váze téměř nešlo. Do vlaku mi s ním nakonec pomohl rádce. Totéž se dělo i při vystupování z vlaku. Dalším problémem bylo, kam s ním ve vlaku. Na poličku se nevešel a nemohl být ani v uličce, protože by se okolo něj nedalo chodit. Další problémy začaly, když jsem si ho měl dát na záda a ujít s ním oněch pět kilometrů k tábořišti - ta kolečka se totiž velmi rychle ulomila na prvním kořenu, který jsme přecházeli. Ta cesta mě stála minimálně pět centimetrů výšky a energii na pět let. Bylo to, jako bych na zádech stěhoval celý dům. Na několika těžších úsecích jsem vypadal spíše jako šnek - plazil jsem se a na zádech jsme měl neúměrně velkou ulitu...
Když jsme dorazili na místo, kde jsme se chystali rozbít tábor, podlomily se mi nohy a já dopadl na zem, až to zadunělo. Po zběžné prohlídce jsem zjistil, že nikde není zásuvka na proud, a tudíž nepoužiji vymoženosti elektrického spacáku, leda bych měl dva kilometry dlouhý prodlužovák.
Večer po postavení stanů jsme si rozdělali oheň. Kdosi navrhl, že si zazpíváme a tak jsem vytáhl kazeťák a pustil svého oblíbeného Michaela Jacksona. Reakce byla ohromující. Měl jsem co dělat, abych je udržel v dostatečné vzdálenosti. Chtěli mi totiž ten kazeťák vzít a přiložit s ním do ohně. Nakonec jim stačilo, když mi sebrali baterky. Naštěstí jsem měl ještě dvoje záložní, a tak jsem si večer ve stanu pustil Michaela na dobrou noc. To jsem neměl dělat. Tentokrát mi sebrali kazeťák, a pak mě přes spacák omotali jeho elektrickou šňůrou, prý ať je mi teplo, když tu není ta elektrika. Co mají skauti proti Jacksonovi?
Myslím si, že ostatní události následujících 48 hodin by vydaly na celou knihu, a proto se jimi nyní nebudu zabývat.
Byla to však moje první a poslední výprava.
Žádné komentáře:
Okomentovat