Tuhle otázku v poslední době dostávám docela často. V posledních dvou týdnech, abych byl přesnější... Otázka mne štve. štve mne proto, že ne ní není odpověď... Nebo je... nevím... kdo chce, nechť čte dál... Pozor! bude to chaotické...
Přestalo mi to rýmovat. Vůbec mi najednou nejde psát básně. Prostě nejde...
Už týden mám rozepsaný článek o pátku 13. Nedostal jsem se dál než přes nadpis a perex...
Nějak není v poslední době nálada. Není nálada skoro na nic. Docházejí mi i články z mé historie... Co sem budu dávat? A proč bych sem vůbec něco měl dát? A proč to všechno?
V mém životě se dějí věci dobré i zlé. Dcerka, co byla v nemocnici, je už v pořádku a i školu dohnala...Bohužel další děti... Nejmladší, co chodí do první třídy, má trochu problémy s písmenky při psaní. Je možné, že je dysgrafik. Snaží se, snaží, ale nejde jí to. A to jí frustruje. I když říkáme, že je to v pořádku, stejně je z toho smutná... Nevím jak pomoci více, než že se budeme snažit s ní... Stejně bude mít na vysvědčeí dvojky. Nám to nevadí, jí jo... Proč je na sebe tak náročná?
Pak jsou tu problémy s našimi pubescenty... Dcera je na propadnutí z několika předmětů. A je z toho tak frustrovaná, že to vede k velkým výkyvům nálad. Tuším jak jí je, je na sebe přehnaně kritická, proč ale místo toho, aby si řekla: "nemá to cenu, stejně se to nenaučím", se nezabejčila a nenaučila se to aspoň na trojku... K tomu začíná mít problémy i v předmětech, kde je předtím neměla... Nevím co s tím... a rád bych jí pomohl. Nejhorší je, že to vede k tomu, že je skoro věčně podrážděná a nepříjemná vůči okolí ve škole i doma.
A syn... Ten je ve stavu, kdy každé ráno hledá bačkory, kdy během dvou kroků zapomene, co měl jít dělat... Ve škole má zhoršené známky hlavně díky nepořádnosti - i když s ním večer zkontroluji aktovku, ráno najdu ŽK na stole a pravítko pod ním... K tomu se chytil party a začal kouřit... Nejhorší je, že i tady se začínám ztrácet v tom, co je dobré a co špatné pro jeho výchovu. Mám pocit, že jsme zkusili vše... a nic nefunguje... Potřeboval by, abychom mu věnovali více času, ale jak, když musíme chodit do práce?
Nějak nevím co ještě psát. Je mi z toho blbě a mám pocit, že nic nezvládám...
Děti v první třídě ošekávají, že budou mít na vysvědčení jedničky. Bez jedniček nebudou dobří a budou se jim všichni smát. Já ale takyv první neměla samé. Jedna dvojka se tam uhnízdila.
OdpovědětVymazatTvá pubescentní dcera si potřebuje jen uvědomit, co je pro ni důležité. Potřebuje, abyste ji podporovali a když jí občas odsekneš(to by udělal každý), jen se naštve, urazí a bude vám dělat za chvíli naschvály.
Kluci normálně kouří. Chápu, že to tebe jako rodiče velmi rozčiluje a mrzí tě to, ale musíš pochopit, že všechno se neděje podle našich plánů a tužeb.. Někdy prostě musíme překousnout nástrahy, které nám klade do života osud. Vždyť by to byla nuda.
To sú typické rodičovské záležitosti, které naštěstí netrápí jen Tebe. Holčina podezřelá z disgrafie nemusí být nutně disgrafička, stačí jen trénovat a trénovat zábavnou formou - tak, aby jí to bavilo a nakonec bude po problému. Mnoho lidí teď nepíše jako v první třídě, ale přímo prasopisem. Důležité, aby to po sobě přečetla a aby psala dostatčeně rychle na sepsání zápisků ve škole. Zbytek sa poddá. Dokonce i já jsem musela trénovat svůj vysokoškolský těsnopis a pořád trénuju. S pubescentní dcerou bych si jako táta promluvila a hlavně ji nechala mluvit, pak to s ní v rámci časových možností prodiskutovat. Nevnucovat se, ale jen si popovídat. To mi hrozně u našich chybělo a nechalo to následky - su abnormálně samostatná a rodiče nepotřebuji od 6. třídy základky. Málokdo z puberťáků může říct "Mám fajn tátu, když potřebuju, tak si s ním pokecám, poslouchá mě a bere mě jako rovnoprávnou." Po třech odmítnutích třeba sama příjde a svěří se. Co se týče rozverného školáka, tam neplatí nic jiného než trénovat rutinu - každý večer nachystat a zkontrolovat tašku a ráno sa nic nemusí hledat. Měla jsem pořád problémy s klíčema. Pořád jsem je někde zapomínala a na krku sa mi nosit nechtěly. A tak mi babička kúpila bundu s vnitřní zapínatelnou kapsou a tam sa vlezlo vše důležité aniž bych to musela zbytečně vytahovat a přece jsem to vždycky měla s sebou. Dodneška si musím všechny věci psát na papír, jinak bych nepřišla ani na zkoušku. Ale co, toto je názor dvacetileté puberťačky, ty mají všechno hned vyřešené.
OdpovědětVymazat"Je mi z toho blbě a mám pocit, že nic nezvládám..." To je důkaz o tom, že to ještě zvládáš. Naša mamina ani nevěděla, do které třídy chodím, nikdy netrefila na rodičák :-D. Nicméně, pokud jde o kouření, tak neumím poradit. Každé dítě je jiné. Já jsem to zkusila, nechutnalo a dodnes cigarety nesnáším. Bratr zkusil, zamachroval a kuří dotěď.