Já a kůň

Další historická věc... Jen pro jistotu musím upozornit, že následující řádky jsou poněkud drastické a neměly by je číst malé děti, těhotné osoby a citlivky. Ještě upozorním, že můj vztah ke koním je poněkud jiný, než jak jej zde popisuji.
Přestože vlastním řidičský průkaz již nějaký pátek a myslím si, že řídím docela obstojně, to, co mne potkalo, když jsem poprvé sedl na koně, mi doslova vzalo dech.
Byli jsme tenkrát kdesi v jižních Čechách a mí přátelé, se kterými jsem tam byl, se nechali unést myšlenkou na projížďku koňmo. Já jsem se samozřejmě nedržel zpět, ba naopak, já byl ten, kdo byl pro nejvíc. Ten, který ostatní vyhecoval, když chtěli couvnout.
Našli jsme tedy koňskou farmu, která nabízela projížďky na koních s průvodcem. Již první pohled na koně, kterého mi přidělili, mě vyděsil. To vám bylo zvíře! Takové veliké chlupaté a respekt budící. Vyvolalo ve mne dokonce pochyby zda je to skutečně kůň, protože v televizi vypadal úplně jinak. První problémy vyvstaly již při nastupování – jak se dostat do výše jeden a půl metru, když vám k tomu nedají schůdky či žebřík. Vzpomněl jsem si ale na školní léta, kde jsme skákali při tělocviku přes tělocvičného koně na dél, a pak ještě na westerny, kde na své věrné oře naskakovali podobně. Poodstoupil jsem si tedy za svého koně tak, abych měl dostatečný rozběh, a již jsem byl v letu, když ten kůň uhnul a já se rozplácl na zemi jak široký tak dlouhý. Kdyby ten kůň měl smysl pro humor, dalo by se říci, že si posměšně odfrkl.
Nakonec jsem se na toho koně dostal, ale musel jsem si nechat vysvětlit jak. A tak jsem seděl v sedle. To vám byla výška, až se mi z ní zatočila hlava. No a mohli jsme jet. Tedy všichni jeli, ale můj kůň stál. Po pokusech mu domluvit, protože kůň nemá ani volant či pedály, mi poradili trochu ho pobídnout kopnutím do slabin. Kopnul jsem jednou, dvakrát a nic. Kopnu tedy po třetí a …
… já zůstal na místě a kůň se rozeběhl. Ta zem je ale tvrdá a daleko je na ni z hřbetu koně. Za chvíli se ten kůň vrátil, podíval se na mě a znovu si odfrkl, zcela zřejmě spokojen s výsledkem své práce.
\r\nPokud si ten kůň myslel, že se mne tím zbaví, tak se přepočítal, protože já se naopak vrhl s novou vervou do vzájemného souboje, co jiného by to totiž bylo. Usedl jsem tedy znovu do sedla a mohli jsme se tedy vydat na projížďku. To vám byla jízda. Horská dráha je proti tomu dětská kolébka. V automobilu či na motorce člověk pohodlně sedí a drží se volantu nebo řidítek, ale na koni, tam je sedadlo zakulacené a člověk sedí na vrcholu, na kterém se musí udržet. Otázkou je jak, když není za co se pořádně chytit. Dá se to však ustát, pokud kůň jen jde, ale když se rozběhne, vlajete mu na zádech jako fábor.
Celý zbytek projížďky by se dal shrnout jedním slovem – katastrofa. Poté co jsem zabrzdil o strom, vjel do řeky a nechal se vláčet, jsem skončil v nemocnici.
Od té doby nemohu pohlédnout na koně ani ve formě masných výrobků.