Dnes je mezinárodní den dětí. Den, který by měl být pro děti zábavný a veselý a tak... U nás letos je tento den poznamenán nepříjemnými zážitky ze dnů předchozích... Typicky se stalo, co stát se nemělo, co nikdo nečekal a co nám jistě mnoho "chytráků" rádo vyčte...
Omlouvám se za nesouvislost dalších vět... píši jak mi jdou z hlavy ven...
30.5. v cca 16:30 opustila naše nejstarší dcera domov. Prostě si zabalila batůžek, nechala doma mobil, klíče a šla... Viděl jí jen její bratr a když ten se ptal, kam jde, odsekla že nikam. Předtím se neodehrál žádný konflikt nic...
V cca 18:30 nebyla stále doma. V 19:30 jsem volal policii a nahlásil ji jako pohřešovanou. Byl to její 4tý útěk.. Předtím jsem obtelefonoval dvě její největší kámošky... ani jedna nic nevěděla... Do cca 21:30 jsem byl na polici sepisovat protokoly dát fotky a tak...
Druhý den byla vyhlášeno pátrání i v lokálním rádiu. Jedna paní údajně viděla podobnou stopující dívku někde za Krušovicemi... Na základě toho nás napadlo, kam by asi mohla jet... Policie ihned podnikla kroky, jenže... my jsme znali jen křestní jméno a místo kde se setkali... a protože policii následně hodil klacky pod nohy kdo mohl, byla dcera nalezena až večer okolo půl deváté... Mezitím se í nám podařilo pomocí FB zjistit, kde je... v podstatě ve stejnou dobu jako policii...dokonce jsme zjistili, že ji jedna z těch spolužaček kryla...
S dcerou jsou problémy zhruba rok... řešili jsme to skupinovou terapií, kam docházela... bohužel loni o prázdninách ji po hádce "ruplo" a na dovolené zdrhla...Naštěstí byla nalezena, doopravdy naštěstí, ještě ten den... Následně strávila cca 3 měsíce na Psychiatrii a v krizovém domě. Docházeli jsme na terapie a řešili a řešili, jak jsme neschopní rodiče... Lékaři nabídli terapii pomocí sedativních neuroleptik... to jsem zamítli.. po návratu do školy musela dohánět učivo a když jí končil termín klasifikace zjistili jsme odpoledne, že dcera nešla do školy a není k nalezení. Byla nalezena za cca dvě až tři hodiny potom, co jsme po ní začali "pátrat" - podařilo se jí dovolat... O cca tři týdny později odešla z domova těsně před mým návratem domu... i tehdy pomohlo štěstí a byla nalezena zhruba v době, kdy jsme povolali policii.
Nejhorší je, že ani nám, ani doktorům a ni psychologům se nepodařilo na nic přijít. Na nic. K tomu ona na to, proč to dělá odmítá komunikovat...
Ztrácím naději, že se to spraví... a štvou mě lidi, kteří jsou s tím problémem hned hotovi řečmi - "no jo... pubertačka..." nebo "to máte z toho, že na ní nemáte čas..." pravda je někde uprostřed....
I když jeden dětský psycholog řekl, že problém je v tom, jak ona chápe svět... a že to opravdu přehání...
Bylo by jednoduché přijmout jeho názor...
Ale je to dcera, a je třeba to řešit...
Samozřejmě, že jako rodič nad tím nemůžeš mávnout rukou a srovnat se s tím, že je to prostě puberťačka. Máš strach, pocit viny, chceš to řešit, já vím, ale on opravdu pomůže hlavně čas.
OdpovědětVymazatBývala jsem podobná, když mi bylo 13-14 let, několikrát zmizela na víc jak tři dny, to všechno prostě jen proto, že jsem najednou dostala pocit, že mi nikdo nerozumí, nikdo mě nemá rád, nemá to cenu, musím pryč, jsem tu jen na obtíž atp. Nevyznala jsem se ve světě a hlavně v sobě. Rodiče jsem nenáviděla jen z principu, i když mě milovali a byli tu pro mě, jen já nechtěla. Ukázal mi to až čas, musela jsem prostě vyrůst, abych tyhle věci pochopila. Dodnes se za to fackuju.
Nic se nemá lámat přes koleno. Určitě jí teď nepřidá, když bude hlídaná na každym kroku. A kárat jí za to, co udělala a připomínat jí to v každý druhý větě asi taky nepomůže. Trávit s ní víc času, ale neokatě, třeba výlety, to je super prostředník k sblížení. Zeptat se, kam by třeba chtěla jet a pokusit se to splnit, aby ste jí netahali někam, kde to pro ní bude zase jen pruda. Jestli jí k tomu dohnaly jiný věci, než jen to, že se pere sama se sebou, třeba se rozmluví.
Asi je to snůžka hroznejch keců, tak se nezlob. Přeju hodně štěstí a pevný nervy.