Tři bratři

Zkopíruji tu své hodnocení z csfd.cz 

Nelze jinak, než 5 hvězd. Na pohádce jsem byl s dětmi v malém kině. Bylo tam více rodin a nejmenší dítě tak 5 let. A celou dobu se bavili jak děti tak i jejich rodiče. Pohádka je prostě SUPER a je vidět, že pánům Svěrákům to funguje. A upřímně si myslím, že hodnotit tuto pohádku bez dětského pohledu na svět nelze. Ti kteří dali čtyři hvězdy, budiž. ale tři a méně... Vždyť je to pro děti!

Napsal bych více, ale nemám slov.
Snad jen - někdo by mohl namítnou, že kluci jsou neherci a že jim to moc nejde... Myslím si, že volba těchto třech neznámých byla velmi zdařilá. Obzvláště ten nejmladší se povedl. Stejně dobře vybrali i jejich ženské protějšky. Sice neznámé tváře, ale perfektní. Z ostatních rolí se mi moc líbí Ivana Chýlková a Jiří Lábus.

O rozchodech

K napsání této úvahy mne Přivedla jedna blogerka. No možná dvě...
Je to proto, že zrovna sama prožívá bolestivý rozchod. A ta druhá ho zase způsobila... A aby bylo jasno, myslím rozchod z dlouholetého vztahu...
Chci se vyhnout popisu obou výše uvedených případů. Popíši svoji minulost... A varování, vezmu to od dob, kam mi paměť sahá. Bude to dlouhé povídání

Vánoce za dveřmi

V posledních dnech je vánoc až moc. A docela mne to štve. A Štve mne to z několika důvodů. Ale ten hlavní je v tom, že o vánocích se očekávají dárky. Jo, je to o dárcích... A bohužel o tom, že je to o penězích. A těch nám nějak chybí... Nedávno jsme se, jako rodina, ocitli v druhotné platební neschopnosti - prostě nám nepřišly včas peníze a pak nám hrozil kde kdo. Hnusný pocit, moc. Nikomu bych to nepřál. Teď by nám měl ten podnik, který nás nejvíce upomínal vracet. A tak nějak nedostaneme nic - rozpočítají to na další zálohy. Nemám rád ČEZ...
Ale tohle jsou sice velké věci, ale tak nějak o ničem. Problém je v tom, že na dárky prostě nejsou peníze. Něco jsem koupil... ale...
Loni se nám vánoce tak nějak nepovedly - tak dlouho jsme se s manželkou domlouvali, co kdo koupí dětem až nikdo nekoupil nic. A hlavně holčičkám bylo moc líto, že pod stromečkem moc dárků nebylo. Naštěstí pochopily a výprodeje nás zachránili - jenže loni byly peníze...
Nechci znovu vidět pod stromečkem zklamání...
Je mi z toho blbě.
A to se snažíme dávat jim dárky celoročně i jen tak... Stejně přijdou vánoce...
Když jsem byl malý na vánoce jsme se těšil. Těšil jsme se na dárky.
Teď jsem dospělý a mám děti. A ty asi zklamu, protože je připravuji o bohaté vánoce.
A to se mi lidé chlubí co a jak nakoupili a opatřili, a ptají se mne, zda již všechno mám... A zda se těším...
Navíc je letos manželka v práci na Štědrý den...

Nenávidím vánoce.

17. listopad 1989

Tak se přidávám k té hromadě blogerů, kteří komentují toto datum Malé zamyšlení nad tím, co pro mne toto datum znamená nebo spíše, jak jsem ony památné dny prožil.
Na začátek jeden osobní údaj - v roce 1989 jsem byl v sedmé třídě základní školy. Takže tuto dobu jsem jen pozoroval. Starou dobu jsem tedy zažil jako děcko a "NOVOU" dobou žiju. Zatím nevím, kolik toho napíši, ale určitě by se toho dalo napsat dost. Takže začínáme.

O fotografování Aktů

Sem tam se tu objeví nějaká, převážně moje, fotografie. Našli by jste mezi nimi převážně zvířátka a hmyz. Sem tam, nějaká kytka a i pár fotek krajinek a Prahy. Ale ještě tu není ani jedna fotka, která by odpovídala nadpisu. I když, mám takový pocit, že jednu jsem sem kdysi dával... A uvnitř tohoto příspěvku najdete možná jednu či dvě...

Co je to pozitivum?

Není pryč ani první týden mého terapeutického úkolu a je to tu - mám Problém. Problém s tím, co určit jako pozitivum. V pondělí jsem tu vypsal tři věci a od té doby se nic podobného nestalo.
Ale zároveň nepřišlo nic špatného. Náladu mi nic nezkazilo. A věci, které mi náladu zlepšily asi byly mimo moji rozlišovací schopnost...
Takže mne napadla otázka - je absence negativ pozitivum?
A přidávají se k tomu další - jak malá pozitiva jsou hodna záznamu?
Potom bych mohl psát o tom, že jsem si včera koupil dobrý medovník. Dneska to byl dobrý dortík s želé. Jenže tato pozitiva jsou zárove i negativa - zase jsme podlehl své závislosti na sladkém...
Předevčírem jsem si pěkně pokecal s jednou mladou cestující. Jenže nebyl ten rozhovor až moc za hranou... Neflirtoval jsem?
Z výše uvedených řádek si dokážete asi představit, jak mi je. Jak nevím...

Dnešní pozitiva 24.11.14

1) bufik fungoval na první pokus.
2) výborná polévka k svačině - jak nemám hovězí rád, tak tahle byla super.
3) při zametání autobusu jsem našel pětikorunu
snad to stačí

Malevil

Malevil je fiktivní středověký hrad, který se nachází kdesi ve Francii. V jeho prostorách a jeho okolí se odehrává děj stejnojmenné knihy francouzského spisovatele Roberta Merleho. Jedná se o postapokalyptické drama, které je napsané velice čtivou formou deníku hlavní postavy Emanuela Comteho. Ten je na počátku knihy majitelem hradu.

Terapeutický úkol

Pod tíhou okolností a událostí poslední doby jsem si našel psychologa. Tedy Psycholožku. Z počátku jsem z toho měl mírné obavy, ale ty se začínají ukazovat jako liché. Slečně PhDr je cca 27 a je rok po škole. A kdo by ji viděl, hádal by jí od pohledu ještě méně... Takže uvidíme...
Kdo čítává tento blog, asi si již všiml, že nejsme moc pozitivně naladěn. A v s tou pozitivitou souvisí nadpis. Dostal jsem za úkol, zapisovat si vše pozitivní, co se mi během dne stane. I tu nejmenší drobnost. Jenže moje hladina vnímání je poslední dobou tak posunutá, že nevím, jak velkou budu mít rozlišovací schopnost. A tak se pokusím ty pozitiva psát sem, Snad bude co psát...
Vždyť i tento blog původně vznikl, jako "terapeutický úkol" a jak dopadl...

Doktor Kdo? (Pán času)

Abych byl upřímný, jeden z důvodů, proč toho sem v poslední době píši čím dál méně, se skrývá v nadpisu. Na začátku října jsem byl krapet nemocný a tak jsem začal sjíždět seriály. A jeden z těch, na který jsme narazil, a který jsem ještě nedokoukal, je seriál BBC Doctor Who (česky Pán času).
Začal jsem první "moderní" sérií z roku 2005 a aktuálně jsem u serie 6. A nejsem schopen přestat sledovat dokud to nedokoukám. Seriál je totiž super a zároveň je neskutečně návykový.
Takže další psaní tu bude, až přestanu závislačit.

Xindl X a sex v autobuse

Poslední dobou jsem se blogu vůbec nevěnoval - jednoduše se sere všechno co může. Navíc si to začíná vybírat i svou mzdu na mém zdraví :/ Na přelomu září a října jsme dokonce byl i chvilku na neschopence. No, ale o tom možná někdy jindy.Teď se dostane na ten nadpis. Jestli někdo čte pravidelněji tento blog, tak ví, že občas tu dělám retrospektivu toho, jak je který článek čtený. Takže v celkové čtenosti vede článek Sex v autobuse podruhé... Druhý v pořadí je článek o tom, Jaké to je být řidičem a třetí v pořadí je Není-li tu ta, kterou mám rád...
To jsou ovšem jen články a jejich čtenost. pokud se podívám na to, kdy mi stránka vydělala nejvíce peněz, bylo to v době kdy vyšly články o Sexu v autobuse a v poslední době to byl článek s mojí úvahou nad textem Xindla X Včera mi bylo málo...
Škoda jen, že těch peněz je stále málo... stále mi chybí ještě cca 1700 Kč k vyplacení...
 A jak dál s blogem?
Netuším, nemám chuť a ani moc času. A ten co mám, promrhám jinak... Tak uvidíme

Naše kočky, část devátá

Když jsem před jeden a půl rokem začal psát tenhle příspěvek, měli jsme doma zrovna tři kočky - tedy kocoury. V současné době máme dva. Je to stálice v našich řadách, dnes již jedenáctiletý Felix a zhruba tříletý kocour Garfield. Jeho fotky jste viděli předpředloni :-) zde a zde. Na jedné je ještě jeden kocour, ale ten tak nějak podlehl syndromu třetí kočky a už se odstěhoval. Garfield si tak nějak nalezl nás, jak jsem psal zde...

Dvě svatby a...

...nic.
V poslední době, jsem zase fotil svatby. Pravda, jeden ze svatebčanů byl příbuzný. Ta druhá svatba, jak to napsat, jedna známá z blogu se nechala slyšet, kdo jí chce fotit svatbu. A já se aktivně přihlásil. A už mi to zůstalo.
Kdysi dávno jsem těch svateb nafotil více. První tři svatby jsme fotil ještě klasicky, na film. Další již digitálně. A právě požadavek na digitální fotografie v minulosti stál za tím, že jsme svatby fotit přestal. Neměl jsme tehdy peníze na digitální zrcadlovku a s výsledky jsem prostě nebyl spokojený. A nakonec se v mém okolí přestali lidé ženit a vdávat.

Prázdniny jsou pryč

Tenhle příspěvek jsem začal psát na začátku září. A je začátek října a teprve teď jsem se dostal k tomu, ho konečně nějak dokončit. Takže pokud vám následující text přijde spíše jako něco, co napsal dadaista, věřte, že se jedná o rozdíly vzniklé odstupem času.
Takže: Prázdniny jsou pryč a byly docela hektické. Pokazilo se mnoho věcí, co se mohlo pokazit a některé věci se naopak docela daly dohromady.

Včera mi bylo málo dneska je mi moc...

Tahle písnička se teď na nás valí ze všech stran. A je to písnička, která jako by mi mluvila z duše... Písnička je od Xindla X neboli Ondřeje Ládka. Ten je o tři roky mladší jak já, stejně jako moje sestra. Ale v téhle písničce mi padl do noty, což by se o mé sestře říci nedalo.

Prázdniny za všechny...

Je skoro konec prázdnin a já si je tak nějak nestačil ani užít. Od rána do večera v práci. Jeden den nevím, co bude druhý. A k tomu problémy... Nemá cenu se zde z nich vypisovat - nepomohlo by to... Navíc jeden z důvodů, proč nepíšu, je strach z toho, kdo si přečte co napíšu a jak to pochopí. Možná jsem jen paranoidní...
Taky mám problém dost dlouho se soustředit. dost dlouho na to, abych si mohl sednout a něco v klidu napsat. A ono, je to i o tom klidu.
Tenhle týden mám dovolenou. V pondělí jsem si udělal výlet ke Kutné Hoře. V úterý jsem pracoval na autě. Ve středu jsem byl pro neteře a co bylo včera si tak nějak nepamatuji. A navíc na mne něco leze. A jsem nevyspalý.
A nedávno mi umřel kolega. Bylo mu 31 let. Jeden z těch kolegů, který byl možná i kamarád... Škoda jen, že jsme nebyli lepší kamarádi... A já mu nebyl ani na pohřbu. Pohřbů se bojím.
Musím se tady taky trochu pochlubit - byl jsem darovat krev. Prvně v životě. Jsem ale teď v takovém psychickém stavu, že se obávám, že mne podruhé nepozvou...

Pár postřehů z focení Prahy v noci

Je to už něco přes měsíc, co jsem byl s jednou známou fotit Prahu při západu slunce a v noci. Dlouho jsme zvažoval, zda se s fotkami pochlubit a nakonec se s nimi tedy chlubím. Nedopadly totiž moc dobře. Projevilo se hned několik nedostatků na straně fotografa, které výsledky podstatně zhoršily.Prvním nedostatkem je nedostatečná znalost nastavení fotoaparátu a zapomínání na manuální změny. Nebudu to déle rozvádět, ale jeden příklad za všechny - aparát v noci hůře ostří na automatiku. To je prostě dáno nedostatkem světla. Proto je vhodné automatiku vypnout a ostřit ručně. No a když zapomenete... Zaostříte jednou a potom nepřeostříte... co dál dodat.
Dalším nedostatkem je, že je třeba si uvědomit, že pohled do hledáčku s brýlemi vás může připravit o část obrazu a tak ve výsledku máte ohromné kusy oblohy tam, kde prostě býti nemá. Potom pozor na kompozici...
A třetím nedostatkem je, že obrázek na displeji fotoaparátu prostě vypadá jinak, než bude vypadat na monitoru. To se negativně podepíše na manuálním nastavení expozice... Záleží na nastavení jasu displeje. Ale dost bylo řečí. Pokračujte dále pro fotky.

Už týden jsou prázdniny

A nějak jsem si toho zatím moc neužil.
Bohužel prázdniny přinesly spíše problémy než úlevu. První víkend jsem pracoval. Trocha oddychu byla v pondělí, ale to jsem byl skoro mrtev... Pak se krásně naplno ukázalo, jak máme na prázdniny rozvržené směny - v podstatě, v práci jsme déle nebo stejně, ale za méně peněz. Jezdí méně spojů, tak nám mohou dát delší pauzy a ty jsou placené jen cca 1/3...
Ve středu jsme tedy byl 6 hodin v naší matičce stověžaté. A byl to den blbec. Skoro veškeré plány na ten den mi padly. Nejen ten hlavní ale i oba vedlejší. Navíc mi umřel Pou. I s telefonem... Ten mi vypadl, nebo mi byl vyndán z kapsy při vystupování z tramvaje. Spíš byl vyndán, protože se mi ztratily i papírové kapesníky ze stejné kapsy... V každém případě telefon upadl na zem a když jsem ho zvedl, byl displej praskly a nezobrazoval a i kousky krycího skla chyběly... ale vezměme to od začátku.
Napřed se mi udělalo cestou do Prahy tak divně, že bych nejlépe udělal, kdybych za volant pustil někoho jiného. Pak se ukázalo, že to bylo hlad.
Po příjezdu do Prahy jsem zjistil, že mi kocour pomočil brašnu od fotoaparátu - já blb ji nechal na zemi.
K tomu SMS od těhotné kamarádky, že jí není volno - že ty ženský tak málo vydrží. Jen jsou trochu těhotný, už zvrací a i na další věci se vymlouvají :P.
Záložní plán bylo kino. Tak jsem se vypravil do centra, kde se mi stalo to s tím telefonem. Do kina jsem chtěl jít na film Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Četl jsem knižní předlohu a byla skvělá. Nakonec jsem skončil v bazaru telefonů a přemýšlel jak vyřešit vzniklou situaci. Obstojný, byť bazarový telefon by vyšel na cca 1500 Kč. Tak jsem koukl po nových a jeden mne zaujal i tím, že k jeho nákupu byly bonusy ve formě peněz za odprodej starého telefonu a a další. Nakonec jsem tedy pořídil nový telefon za 2700 a... No nebyl jsem pochválen a ani tu radost jsme z toho nakonec neměl takovou.
O tři dny později je radost trochu větší... Ale je to o penězích.
Nakonec jsem skončil zpátky v autobuse a ani ty fotky jsem skoro žádné neudělal... 

...co se mi honí hlavou

Venku je teplo a cestující toho na sebe oblékají stále méně. V mnoha případech se na to moc hezky kouká. Hlavně na sličné slečny. Co vám budu povídat, mé oči si kolikrát dělají co chtějí. Bohužel mám i nos a dost často mne tak ta krása uvadne s výkřikem Deodorant!

Nedotknutelní / Druhý dech

Je poměrně časté, že se knižní předloha liší od filmu a naopak. Existují sice světlé výjimky, jako třeba Zelená míle od Stephena Kinga, ale to jsou opravdu jen výjimky.
V tomto příspěvku zase narazíme na přesný opak - V roce 2011 natočili ve Francii film Nedotknutelní. Námětem byl příběh francouzského kvadruplegika Philippa Pozza di Borgo a jeho kniha Druhý dech. A ta inspirace je opravdu jen v základních bodech. Ale, a je to velké ALE, není to na škodu věci, právě naopak.

SPIKNUTÍ, NEBO PRŮSER?

Následující věty jsem si bez dovolení a bezostyšně půjčil z knihe Erica Idla - Cesta na Mars. Trošku jsme to zkrátil, ale myšlenka zůstala. A opravdu se nebudu zlobit za jakýkoliv komentář pod článkem. Jinak moji odpověď tu najdete časem - je napsaná, ale není korigovaná. A knihu vřele doporučuji k přečtení

Existují dva protichůdné názory na život: spiknutí, nebo průser. Který z nich se vám líbí? Boží zákon, nebo Murphyho zákon? Nebo máte raději od každého kousek? Pánbůh mění, člověk mrví. Něco na způsob Rajské zahrady. Dostali jsme šanci a pěkněji zvorali. Nebo se vám představa Boha zajídá?
A nevím, co si počít s Bohem. Vy snad ano? Chápejte, pro Carltona je to hračka. Jako robotovi mu pojem bůh nic neříká. Obávám se, že ani deus ex machina. Jenomže my jsme lidé, viďte, a tu věc s Bohem jsme spískali. Navíc jde o naprosto skvělý objev. Jednou jsme ho vynalezli, takže je dočista nemožné tvrdit, že neexistuje. Rozhodně na to nemám vzorečky. Takže upřímně řečeno jsem zmatený jak včela. Skutečně existuje Bůh, intrikán, který uvedl ten zrůdný vesmír do pohybu, nebo jde o pouhý průser, náhodnou explozi, která trvala nějakých patnáct miliard let? Spiknutí, nebo průser. Máte na vybranou.
Existuje dost tmavé hmoty na to, aby ohlodávající efekt gravitace nakonec vtáhl vesmír zpět do minulosti, nebo dost věcí k smíchu, aby levitace unikla ze svazujících spárů gravitace a kosmos se mohl navždy rozpínat? Vyberte si. Optimistický, navždy rozpínající se vesmír, nebo žalostně kolabující vesmír? Manický, nebo depresivní? Tragika, nebo komika? Spiknutí, nebo průser? Prosím, omezte délku své odpovědi na jeden odstavec. 

Co týden vzal a dal

Původně jsem se chystal o víkendu přidat pár fotek z pátečního focení Prahy. Taková aspoň byla představa. Když se mi totiž podařilo nakonec v sobotu vstát, měl jsem úplně jiné myšlenky. Třeba jak nedat najevo, že jsem sice vstal, ale stále spím... No a od toho se to odvíjelo dál.
Ale vraťme se k pátku. Měl jsem domluvené focení s Leninem. Ta nelenila a fotky již vystavila. Já, hříšník, stále nic. Třeba vám povím i proč. A pozor uvnitř Příspěvku zjistíte, že Lenin není vJěčný.

Zmítán pochybnostmi

I o nadpisu jsme pochyboval. Už jsem jeden příspěvek začal psát a vznikl z toho takový pasquil, že jsem to odložil do konceptů. Třeba se k tomu vrátím. I když pochybuji...
Nějak poslední dobou pochybuji o své práci. Ale tady je docela možné, že jsem obětí mobingu... Ale těžko to dokázat. A blbě se vám pracuje, pokud to co děláte dobře je necháno jen tak a zveličena jakákoliv chyba... A třeba jen křivdím svému vedení...
Pochybuji o své výchově starším dětem. Kluk v devítce hulí jak trafika a navíc mu škola nic neříká. K tomu to vypadá, že tu devítku ani nedokončí. ještě dva týdny klasifikace a on má zápal plic. A při cestě od doktora si zapálí... Magor...
Holka si "svoje" vybírá už od osmičky. První rok střední nedodělala a tak šla na učňák. V druhém pololetí si švihla 5 týdnů v nemocnici... Z vlastní blbosti. Jejím životním krédem je nejspíše zkoušet, co ještě vydržíme. Přizabil bych ji...
11ti letá dcera začíná přicházet do těch správných let. Jsme zvědavej, co se bude dít. 10ti letá je zatím v pohodě.
Přesto se najdou i pozitiva... ale nějak se mi těžko hledají přes průsery kterými nás ohromují...
Snad se rýsuje na trochu lepší závěr týdne. Mám jít fotit noční Prahu. A konečně ne sám. Jen tak trochu pochybuji o tom, zda budu správný průvodce při nočním focení...
Kdysi jsem chtěl být spisovatelem. Přečetl jsem si totiž, že kdo s myšlením na psaní vstává a kdo s ním i usíná je na nejlepší cestě, stát se spisovatelem. Bohužel nejsem obdařen darem slova a výdrží... Tak jsem co jsem a pochybuji...

Zase makro

Další v článku. Pozor hned první fotka není vhodná pro slabší povahy.

Jedna náladovka

Noční Hradčany

Těchto pár fotografií vzniklo při malé procházce z Pohořelce směrem na Hradčanské náměstí. Je tam krásně. 

Konec Radnických Schodů

A chčije a chčije

Slovy klasika začínám dnešní článek. Pohled z okny vypadá velmi optimisticky a nálada, kterou to přináší je prostě suprová. I když, teď akorát neprší...
Bohužel i události posledních dvou týdnů nejsou nadpisu moc daleko. Navíc chvílemi padají hov.. Stěžovat si nebudu. Upřímně - furt by mohlo být hůře... A doufám, že nebude. Aktuálně čekám na pokutu za bouračku, která byla klasická "co neubrzdíš..." Bohužel se nevyřešila na místě a tak nezbude jen čekat a doufat v přestupek...
Jak rád bych tedy teď měl jiné starosti...
Potřeboval bych trochu optimizmu do žil a nějak nikde není. Nebo ho nevidím...
Potřeboval bych zubaře - ke starému nepůjdu a novému se bojím zavolat...
Potřeboval bych delší den a delší týden, abych se mohl lépe vyspat...

Ještě dnes se pokusím nacpat sem pár fotek z mých posledních fototoulek... ale za výsledek neručím
Nechtěl by mi někdo dělat společnost při nočním focení Prahy? Někdy začátkem června...

Aktuálně poslouchám nového Xindla. Vůbec to není špatné.

Tak doufám, že další týden přinese i se sluncem lepší náladu.

ještě jednou k přátelství mezi mužem a ženou

Tenhle příspěvek jsem si nenechal pro sebe a pro toto místo. Diskuse pod ním zde na blogu je nulová... Asi to holt není téma jako tyčovky... A o celkové čtenosti nemluvím...
Takže jsem toto téma předhodil pár známým a tady je výsledek:
Přátelství mezi mužem a ženou existuje.
Jen je k tomu potřeba dvou zralých a dospělých jedinců, kteří do vzájemného vztahu nevnášejí nic navíc.
Nebo pokud alespoň jeden z nich je homosexuál.
Nebo pokud jsou oba či jeden (většinou muž) omezeni věkem či schopnostmi...
Nebo oba věří seriálu Přátelé - mimochodem tomu je letos deset let co ho přestali vysílat a dvacet let od jeho počátků...

Hunger Games - Hladové hry

Nějakou náhodou jsem shlédl první dva dosud natočené díly Hunger Games. Tyto filmy vycházejí z knižní předlohy americké spisovatelky Suzanne Collinsové. Filmy jsem již ohodnotil na CSFD. |Nebudu se zabývat dějem - jen popíši, jak na mne vše působilo.
První díl mne zaujal tak průměrně. Nejhorší na něm je krev. Krev dětí. Jako otec 4 dětí jsem poněkud útlocitný, pokud jde o umírání dětí ve filmech. To je totiž věc, ze které mám strach - že mi kterékoliv dítě umře. Nemocí, či násilím - obojí je hrozné. Druhý díl mi přišel už lepší. Už jen díky tomu, že zde děti neumíraly. Ale byl i celkově propracovanější a jednotlivé postavy se konečně začaly trochu vyostřovat a dokreslovat.
Shlédnutí filmů mne inspirovalo k přečtení knižní předlohy. A dnes jsem jedním dechem dočetl třetí díl. Ten zatím není v distribuci, ač zfilmován již je a bude mít dva díly. Ale vraťme se ke knihám. Znovu se mi potvrdila stará pravda, že knihy jsou lepší jak film. Kniha je poutavá hned od začátku a čte se opravdu jedním dechem. První díl, kde se seznamujeme s postavami je strhující a ukazuje že smrt na papíře je prostě méně jak smrt na plátně. Navíc ukazuje, že i přes bezprostřední hrozbu smrti, si lze zachovat lidství a i určitou nevinnost. Druhý díl je šokující a ukazuje, že když je špatně, může být ještě hůře. A vše je zase v rukou hlavních hrdinů a hlavně v jejich srdcích. A i v takovýchto podmínkách lze zůstat člověkem. Poslední díl přinese očekávané rozuzlení. Ano, je předvídatelné, jak dopadne souboj dobra se zlem. Tenhle díl však přináší boj na více rovinách a hlavní představitelka musí vybojovat ten nejtěžší souboj...
Asi to nejsou knihy, které si přečtu znovu. Přinesly mi týden celkem zajímavé četby a zamyšlení. Ale doporučuji je všem. A asi je jedno, jestli napřed knihu nebo film. Obojí má něco do sebe.

Francois Villon - Dvojbalada o bláznovství v lásce

Francois Villon je jeden z mála básníků, který mne zaujal. A je zajímavé jak mnoho z toho co napsal v 15 století, platí i dnes

Tak milkujte si jenom dál
a choďte, kde se slavnost slaví;
nikdo tím ještě nezískal
a natlučete si jen hlavy.
Bláznovské lásky smyslů zbaví:
Šalomoun měl jich na tisíc,
Samson tím přišel o své zdraví.
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

Červený trpaslík

Nedávno jsem se díky jedné cestující dostal k tomu, abych si přečetl knižní předlohu k tomuto kultovnímu seriálu. Jsou to čtyři knihy a přečetl jsme je jedním dechem. Samozřejmě jsme srovnával knihy a seriál a troufám si říci, že je kniha v některých věcech lepší jak seriál. A seriál zase více rozvádí některé drobné epizody.
Zatímco knihy zůstaly u 4 dílů seriál má v dnešní době už 10 sérií. Dokonce slibovali i film, ale na ten tak nějak nedošlo. Nedávno jsem dokoukal i poslední sérii. A kromě třídílné  minisérie "Zpátky na zem" nemohu říci, že by se mi něco výrazněji nelíbilo.
Desátá série je i trochu zvláštní. Je "divné" vidět hrdiny o pár let starší a je i divné, že nejsou použité původní kulisy. Navíc je v ní několik narážek na události, které jsme neviděli. Takže doufám, že je uvidíme.

Procházka Prahou - pokračování

Pokračování fotek z mé pražské procházky. Tyto byly foceny okolo sedmé hodiny v prosinci a tak je na nich celkem liduprázdno. Chystám se jít fotit ještě jednou teď někdy po změně času. Ale bude to chtít vyrazit už okolo 4té raní... Tak nevím, jestli se přesvědčím....

Rychlovka v autobuse?

Kupodivu jsem se tu po delší době dočkal jisté interakce a tak mi nedá než na to trochu reagovat. Snad trochu splním přání.
Když se podívám na svoje rozpisy jízd, tak na rychlovky se tam moc času nenajde. To spíš by došlo na nějaké "delší" akce. Problém je, že já s rychlovkami moc zkušeností nemám. A ty co mám... no ve většině případů se to dá přirovnat k fastfoodu - když si koupíte párek v rohlíku nebo hamburger někde u stánku, je to tak půl na půl, že zasytí a nebo vám po něm bude blbě... Pak jsou tu ještě případy, kdy vám to vyloženě sedne, ale musíte jet a není čas se dojíst...
Prostě si raději sednu k jídlu někde v příjemném prostředí a dopřeji si na něj dost času - aspoň těch 30 minut. jídlo je třeba si objednat, Chvilku se na něj těšit a vnímat je všemi smysly. Hezky vychutnávat sousto po soustu a nakonec i trochu v klidu pobýt po posledním soustu. A se sexem je to u mě dost podobné.
A za mého života řidiče autobusu bych na prstech spočítal nejen rychlovky, ale i všechny další akce v autobuse. Běžný linkový autobus na to bohužel není moc stavěný. Jednu dobu jsem jezdil v autobuse s reklamou na sklech, ale to zase nebylo s kým... Do autobusu je prostě vidět a nejde jen tak schovat někam do lesa. A záclonky na oknech taky nemám. To takový Ford Transit to je jiná...
Příště se pokusím sepsat zážitky kolegů...

Může existovat přátelství mezi mužem a ženou?

Otázka, která mne "pronásleduje" již mnoho let. Otázka, na kterou jsem slyšel mnoho odpovědí. Protichůdných. Jistých i nejistých... A je to i otázka, na kterou se odpovědi liší v odstupu času a dost lidí svůj pohled na věc mění...

A je to i otázka, na kterou si nakonec musí každý odpovědět sám. A já zde předkládám svůj pohled na věc...

Procházka Prahou

Velmi rád fotím. Nemyslím si, že by to bylo něco extra, ale rád to dělám. Rád fotím Prahu. Je to krásné město a stále jiné. Tady je pár fotek z loňské procházky naší stověžatou matičkou. A protože těch fotek vzniklo více, najdete další uvnitř příspěvku a příští týden bude pokračování.

Karlova ulička

Jaroslav Vrchlický : Za trochu lásky šel bych světa kraj

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

A teď, kdo uhodne, jak jsem na tuhle báseň přišel.

Vražedný úsměv

Viděl, četl...

Po určité době mi to nedá, abych napsal něco málo o tom, co jsme si přečetl, či co jsem viděl. Čtu co se dá a kdy se dá. A o filmu platí to samé.

I když první o čem chci psát je seriál, což je filmu poněkud vzdálené. Seriál, o kterém chci psát vysílá každé pondělí ČT 1 a jedná se o seriál Případy prvního oddělení. Mám velmi rád kriminalistické seriály. Obzvlášť ty staré české. Hříšní lidé města pražského s panem Marvanem i jeho pokračování s panem Adamírou byly úžasné. Velmi rád jsme se koukal i na seriál Dobrodružství kriminalistiky a v neposlední řadě jsem byl nadšen i ze seriálu Četnické humoresky. Rozepisovat se jednotlivě o každém seriálu je nad moje síly. Každý však stojí za zmínku. 

Ten kterým jsem začal mne zaujal hlavně realističností a současností. Pravda, je použito trochu zkratek, ale pod,e mého mínění nejsou na škodu věci. Hlavně proto, že kdo by se koukal na opravdové vyšetřování, které je o dost nudnější, než realita. Velmi se mi líbí i obsazení. Nevím proč, ale velmi se mi líbí obsazení Bolka Polívky. Po dlouhé době je vidět i v jiné, než komediální roli, která mu navíc více než sedí.

Přeci jen tu zmíním jeden film, který mne oslovil nad míru. Jmenuje se Velký sen (na csfd je zde) a je o ideálech, přátelství a o fotbalu. Odehrává se na konci 19 století v Německu a kdo se na něj podívá, zjistí, odkud pochází mnoho věcí z výchovných metod minulosti...

A abych nevypsal vše co vím, zbylo mi něco na příště tak, o četbě budu psát příště.

O stížnostech a lidech

V poslední době si lidi čím dále častěji stěžují a to na cokoliv se namane. Pravda nejčastější téma je zpoždění. Na jedné lince do hlavního města je to skoro pravidlo. Jedna osoba je schopna stěžovat si i kvůli dvouminutovému zpoždění...
Když jsem se dozvěděl při čem zase načapala TV NOVA jednoho řidiče, tak jsem se nestačil divit, když jsem četl odezvy na jedné sociální síti. Pravdou je, že telefonování za jízdy bez HandsFree je přestupek. Je to velmi častý přestupek všech řidičů, bez ohledu na to co řídí. u řidičů osobáku je to ukázka bezohlednosti a blbosti, u profíků je to bezohlednost, blbost a riskování se životy ostatních. Mám tím hlavně na mysli dlouhé osobní hovory trvající i několik minut. On i krátký hovor stačí ale ty dlouhé jsou obludnost... Ale ty reakce z toho řidiče dělaly div ne oběť.
A z osobní zkušenosti mohu říci, že lidé jsou schopni poslat stížnost i na telefonování s pomocí HF. Tam bych tedy hledal problém spíše v tom, že hovor mohl být hlasitý nebo, že se někomu nelíbilo téma... Ono i to telefonování s HF není úplně košer. I tady se část pozornosti odvádí jinam. Dokonce v některých státech je prý zakázané i to... Je to asi přehnané, bohužel se ukazuje, že v mnoha případech oprávněné.
V tomhle směru jsou mobilní telefony mor.
A občas by to chtělo zakázat telefonovat i lidem. Opravdu nechci poslouchat cizí hovory, ale ono se to leckdy nedá.  Občas je to až nepříjemné. A co mne dost často vadí, je když cestující telefonuje při nastupování a nepřestane i při objednávání lístků.
Tímto pro dnes končím a přeji dobrou noc

Jak jsem kdysi žil, Piknik

Většinu svého dosavadního života jsem strávil v Praze. Vyrůstal jsem v okrajové části V Praze 9. Bylo tam krásně, čtvrť rodinných domků, rybník, lesík... klid a pohoda. Nejbližší sídliště 1 km do kopce. Nejbližší zastávka autobusu tamtéž. Škola byla za rybníkem, který měl však 14ha, takže cesta do školy trvala 15 minut... A když jednou místo podchodu pod tratí bylo koupaliště, trvala cesta i déle. A když zamrzl rybník, byli jsme ve škole i za 5 minut. Bylo to krásné dětství.

bez nadpisu

Po dvou týdnech čtení toho, co jsem v minulosti napsal, a po dvou týdnech přemýšlení o totmtéž, mohu konstatovat jen to, že se mi moc nechce číst, co jsem psal.  A ohledně mazání - nebudu mazat. Taky proč. Když budu chtít najdu v Googlu stopy i po mých velmi starých věcech... Co se stalo, stalo se a nic s tím neudělám. Litovat nebudu. A snad se i poučím. A navíc, co se teď zdá jako chyba se časem může ukázat jako dobrý krok. A naopak.
Něco k mé historii - první blog jsem si totiž psal již veeelmi dávno. Na přesné datum si nevzpomenu :-P stejně jako na data jiných událostí mého života... Například vím, kdy jsem se narodil. A kdybych to zapomněl, najdu to v občance. Vím zhruba, kdy se narodily děti. Teda skoro přesně :-P O moc víc toho nevím... Vím, že nic nevím a kolikrát ani nevím, že vím...
K otázce z minula - ono mazání minulosti - aniž bych to věděl, narazil jsem na stejné téma, jako jedna stará známá. Upozornil mne na to "neznámý" přítel a sledování přístupu k mému blogu. Po letech se vrátila ke svému blogu a hned hodlá začít mazáním... Se slovy, že není pyšná, na to co se dělo... Co na to říci? Zase jen, co stalo, stalo se... Z minulosti je třeba se poučit... A litováním se a mazáním ničeho nedocílí. Navíc se tak velmi snadno dosáhne jen degradace minulosti...
Jinak se nemohu nabažit krásného slunečného počasí. Sice, slovy klasika, tento způsob zimy zdá se být poněkud nešťastným. V zimě má být zima a ne teplo. V zimě má být sníh a ne to co teď. Vždyť je přece únor... Co bude v srpnu?
A jak tak čtu co jsem vyplodil výše - ono to nedává smysl... Přesto publikuji...

Proč tu dva měsíce nic nebylo

a možná už ani nebude...
Mám sice v různém stádiu rozepsanosti několik konceptů, ale nějak nemám chuť pokračovat.
Na začátku prosince byl hlavní důvod proč nepíšu nedostatek času. Potom se přidala otrávenost a naštvanost. Teď to tak nějak doznívá a nevím jestli budu pokračovat. Prostě nevím.
Kdysi jsem řešil, co mohu a co nemohu sem napsat, abych se příliš neodhalil. V podstatě jen málo lidí ví ode mne, že si píšu blog. Na prstech jedné ruky bych je spočítal... A zatím zdá se, to nikdo další neví. Přesto jsem dostal zpět odezvu, která mne mírně řečeno, vyvedla z míry. Tuším odkud to přišlo a nejraději bych tomu člověku nikdy ani slovem nenaznačil, že tohle místo existuje...
Jo hold lidi umí být zlí. A nějak se podařilo rejpnout si správně a asi docílit toho, že jsem umlkl. Teď přemýšlím, že onu osobu nenechám vyhrát. Jen si musím přečíst co jsem napsal, aby nikdo nemohl nic použít proti mě a mým blízkým. Již kdysi jsem musel pár článků přepsat a teď možná budu muset i mazat.
Takže zatím nevím.
A jedna otázka na závěr. Nesouvisející s tím, co píšu výše. Proč mají dívky či ženy pocit, že zapřením minulosti minulost zmizí? A konec konců to lze aplikovat obecně na obě pohlaví. Proč tedy?