Vánoce... Svátky klidu a míru?

Vzpomínám, když jsem věřil na Ježíška a Vánoce byly ta nejhezčí část roku. Jenže teď už jsem sám rodič a ani moje děti už nevěří.
Když jsem byl starší a stále na Ježíška věřil (první, druhá třída), začaly mne Vánoce štvát. V určitou dobu jsme museli zavřít obývák a přestat se koukat na pohádky v televizi. Taky mne omezovaly určité zvyky, které se u nás dodržovaly - jako, že se neodejde od stolu, dokud všichni VŠECHNO nedojíme. A táta si s oblibou přidával...
Jako rodič, bych rád u vánočního stolu také nějaké zvyky dodržoval, ale udržet neposedné děti u stolu, dokud se nedojí, je nemožné. Nevím jak to moji rodiče zvládli, ale já to nezvládám.
Když jsem přestal věřit, na Ježíška přidal se k vánocům další stresový faktor. Nákup dárků. Jako žák základky jsem byl odkázaný jen na kapesné a trochu těch peněz od babičky. Na střední to bylo obdobné, jen jsem mohl o prázdninách chodit na brigády. Stejně to bylo divné. Občas člověka napadly pro někoho dárky samy od sebe, včas a s předstihem. Bohužel častěji to bylo naopak a já musel horko těžko vymýšlet pro každého dárky. Přitom jsem je měl všechny rád a tím že bych jim nedal dar, bych nic neříkal o opaku... V dnešní době se k tomu bohužel přidává jistá platební neschopnost. Prostě občas nejsou peníze na to, aby člověk mohl koupit dětem to, co by chtěly. A to jim kupuji různé drobnosti po celý rok. A to tu nemluvím o balení dárků...
Další co mne štve je domácí úklid před Vánoci. Nejsme úplně schopni držet doma pořádek a obývací pokoj je toho jasným důkazem... Nemá cenu to dál rozvádět, ale obývák je z určité části takové meziskladiště prádla a dalších věcí. Kolikrát se člověk diví, že mají děti v čem chodit, když vidí, kolik oblečení je v obýváku... A tak každý rok je tu řev a boj o úklid. A uklizený obývák vydrží tak Tři týdny a pak zase je to naprd.
Když si tak přečtu co jsem napsal, přemýšlím, zda je, či není třeba změnit nadpis. Já si, bohužel, moc klidu a míru neužiju. A to tu ani nepíši o tom, že je třeba uvařit a upéct vánočky. Těsto na vánočky je totiž další moje noční můra...

Vzpomínání na Moravu

Tenhle článek vyprovokovala Anonymní čtenářka z Moravy
Mám na Moravu velmi pěkné vzpomínky. Hlavně na děvčata. Tehdy mi bylo okolo dvaceti a s jedním kamarádem jsme jezdili do Boskovic do Wild West City. Bývali jsme tam co měsíc. On se tam scházel se slečnou, která tehdy bydlela v Opavě. Já tam jezdil na blind.
Nikdy jsem nepatřil mezi lovce žen. Spíše jsem bral co se naskytlo - spíše takový sběrač... Ale poloslepý - občas je trochu problém najít tu hranici, kdy se jedná o nabídku vážně míněnou a kdy se jedná o flirt.
A to bylo krásné na Moravě. Hodně holek krev a mléko a skoro všechny flirtovaly tak, že to šlo brát i vážně. Velmi často jsme končili s polibkem, v objetí a oťapkávání. Nikdy však dál. S jednou se mi to dařilo i celkem pravidelně a tak jsem se tak trochu zamiloval. (Kecám, nemohl jsem se vždy dočkat, kdy ji zase uvidím a při meziměstských hovorech provolal hromadu kreditu v automatu). Bohužel pak jsem o jedněnch prázdninách přišel na to, že se stejně chová k jinému - měl tu výhodu, že byli skoro sousedi, kdežto já to měl za Bejby (tak jsme jí říkal) 4 hodiny vlakem...
Vzniklo z toho ponaučení - nezamilovávat se a brát co je.
Při poslední návštěvě Moravy jsem byl už ženatý, ale ty holky byly stále stejný...
Miluji holky z Moravy

Já a zubař

Jo, je to tak, řadím se k mnoha lidem, kteří mají strach ze zubaře. U mne je to dáno díky mnoha skvělým zkušenostem, které s tímto povoláním mám. Trochu se o tom rozepíši níže, takže kdo nemá rád zubaře, a ani vyprávění o nich, nechť dál nečte.

Dárcem krve

Ve svých necelých 40 jsem se rozhodl, že se stanu dárcem. Tak trochu všemu navzdory. Chtěl jsem jím býti již dříve, ale léta jsem se krmil léky na alergii a potom i jiným. Teď jsem však 7 let bez stálé medikace a o 30 kilo těžší... Na prvním odběru jsem byl před více jak rokem. Na druhém před třemi měsíci a dnes na třetím.
Z prvního odběru jsem měl strach a dost jsem se bál, že nejsem vhodný. Nakonec se povedl. I přes to, že jsem odešel s dírami na obou rukách :) Jen ke konci jsem neměl daleko k mdlobám, ale nakonec jsme odešel po svých.
Druhý odběr proběhl až po více než roce. Ten nedopadl moc dobře - nepodařilo se najít žílu a tak jsem odešel po odebrání necelé deci... Nepomohla ani podpora kolegy, který byl na čtyřicátém odběru. Navíc jsme se dozvěděl, že když nemám žíly a omdlévám, nemám tam co dělat...
Dnes jsem byl na třetím. Potkal jsem tu známého, který šel na desátý odběr. Ptal se mne, jak se cítím, tak jsem mu řekl, že by se ve mne krve nedořezal... To prý není moc dobrý pocit před odběrem. Když jsme šel na řadu, on už to měl za sebou. Tak jsme se bavili, jak ho dneska píchly. Říkal, že tam je jedna hezká a mladá s krajkovým spodním prádlem... tak jsem nakoukl a byla tam taková jedna velmi zkušená, u které mne prádlo vůbec nezajímalo...
Když jsem si sedl na odběrové křeslo, tak přišla ta, kterou měl na mysli. Opravdu pěkná a když člověka začala trápit a naklonila se, poskytla mi výhled, že jsme zapomněl na to, kde jsem. Trochu jsme vtipkovali o tom, kde asi je ta žíla, a že si na mne složí druhou maturitu. A našla žílu a povedlo se...
Ani jsem dneska nebyl tak unavený, jako po tom prvním odběru. Jen mne ta ruka teď trochu více bolí.

POMOC

V poslední době jsem až moc negativní. Nechci být negativní. Prosím pomoc!

Můj milý blogu

Podobný nadpis jsem chtěl použít už několikrát, ale nepoužil. Až dnes dozrál čas..
Možná...
Celý srpen jsem nebyl moc schopen čehokoliv a teď to není o moc lepší.
Začal jsem zpytovat svědomí a klást si otázky bez odpovědí.
Ale odpovědi dlužím alespoň sobě a alespoň na některé z nich. A tak nějak nevím, jsem-li schopen si odpovědět.
První otázka, která souvisí s tímto blogem. Proč blog?
Protože jsem myslel, že mi to k něčemu bude. Protože jsem tak trochu exhibicionista...
A proč to teď stagnuje?
Protože mám pocit, že je to na nic. Protože nemám moc času... Protože nemám moc chuti. Protože nechci být furt jenom negativní...

Skoro půlka prázdnin

Je za námi skoro polovina prázdnin a víc jak měsíc od posledního příspěvku. Mám rozepsané dva a není čas a chuť s tím něco dělat. A jak tak prolézám oblíbené blogy, nejsem v tom sám.
U mne za to z velké části mohlo počasí a to se za volantem projevilo obzvlášť výtečně. Venku je 30 a za volantem i 50 a více stupňů. Po celém dni v takových podmínkách jste rád, že jste rád.
Navíc jsou tu nějaké problémy s dětmi... S těmi staršími. Je toho nějak moc a já to přestávám zvládat. I u tohohle už sedím přes dvě hodiny.
Snad toho někdy napíši více.

Banánová bábovka

Další bábovkový recept. A asi i posledním, protože bábovky jsou si dost podobné...
Jako obvykle používám hrnek cca 250-300ml

½ hrnku rozehřátého másla
2 vejce
1 hrnek cukru
3 banány
1 ½ hrnku hladké mouky
1 prášek do pečiva

Vezmeme máslo, vejce a cukr a vše ušleháme do husté pěny.

Na talíři vidličkou rozmačkáme banány a ty pak vmícháme. 

Přidáme prosátou mouku s práškem do pečiva.

Výsledné těsto vlijeme do vymazané a vysypané formy a pečeme v předem vyhřáté horkovzdušné troubě při cca 180 °C asi 35 – 45 minut.

Zvrtnutý kotník

V poslední době mám na toto "zranění" docela štěstí. Co rok aspoň jednou. Loni při zimních prázdninách to byla levá noha, tentokrát ta druhá. V zimě mne to uzemnilo na týden, tentokrát mám na léčbu jen dva dny. Původně jsem nechtěl žádný, pak to vypadalo rovnou na pět a teď to byly jen dva. Jeden kolega má bohužel mnohem větší problémy, tak jsem nakonec musel do práce dříve. Naštěstí to už celkem šlo.
Díky tomu jsem se zase dostal k sledování filmů. Asi o tom i něco napíšu, uvidíme.
Díky tomu jsem napsal pár dalších věcí sem na blog.
Díky tomu jsem přečetl pár zajímavých knih.
Díky tomu jsem přibral aspoň pět kilo.
Díky tomu jsem rád, když noha nebolí.
Nedávno mi sestřenka připomněla můj první a poslední skautský tábor. Vyvolalo to ve mne pár docela pěkných vzpomínek. Možná sem o tom napíšu.
Štve mne situace s nejstaršími dětmi. Vůbec to nezvládám a nemám ani jak a s kým to řešit a probrat. Jo, je to tak. Moje žena se snaží jak může, ale není bohužel objektivní, ani nemůže. Psycholožka, ke které chodím je v tomto směru nepoužitelná. Je moc mladá a nějak se mi nepodařil najít k ní cestu. Prostě jí nevěřím co dělá... V drobnostech mi pomohla, ale vůbec nemám chuť tam jít znova.
A taky nemám žádného kamaráda, se kterým to sdílet. Možná by se našli jeden/dva kolegové, ale...

Jak sbalit řidiče autobusu

Název tohoto příspěvku vychází z neustále se opakujícího dotazu, díky kterému se čtenářky dostávají k tomuto blogu. Toto je tedy má reakce na požadavek davu :) Nemám s tímto tématem moc společného, protože jsem nikdy žádného řidiče nebalil a ani jsem často balen nebyl. Popíšu tedy jen co jsem pozoroval, že bylo zkoušeno na mne a co jsem viděl zkoušet na jiné.

Cesta k moři eroticky

Jak jsme kdysi slíbil, tak jsem sbíral historky o tom, jaké zkušenosti se sexem v autobuse mojí moji kolegové. Slyšel jsme toho hodně a abych pravdu řekl, pokud by jen polovina toho byla pravda, tak jsem totální břídil. Je pravda, že jsem toho i dost viděl... respektive viděl dost na to,a bych se domyslel.
Ale tahle jedna historka je natolik neuvěřitelná a natolik jiná, že se tu s vámi o ní podělím.

Šlehačková Bábovka

Dlouho jsem sem nedal žádný recept. Takže dnes zase jeden moučníkový.

Používám hrnek o velikosti 250-300ml

3 vejce
1 šlehačka (230-250ml)
1 hrnek cukru
2 hrnky hladké mouky
1 vanilkový cukr
1 prášek do pečiva

Oddělíme žloutky od bílků
Z bílků ušleháme tuhý sníh
Žloutky a cukr vyšleháme do pěny

přidáme šlehačku a prosetou mouku s práškem do pečiva. 

Nakonec vmícháme sníh. 

Vlijeme do vymazané a vysypané formy a pečeme v předem vyhřáté troubě při cca 180 °C asi 40 – 50 minut.

Pokud jsme příliš líní a máme dobrý elektrický šlehač je možné vyšlehat vejce i s bílky dohromady.

Dobrou chuť

Modní zamyšlení

Před cca třemi týdny jsem se pokoušel vložit sem příspěvek napsaný z mobilu. Bohužel někde se z něj ztratila velká část, kterou jsem věnoval pro mne velmi ožehavé otázce módy. A tím jsou leginy.
Asi nejsem první a ani poslední, kdo na tohle téma píše, přesto cítím i já potřebu to komentovat.
Napsáno bylo mnoho pro i proti. A já přidám svou trochu do mlýna.

Zase po delší odmlce

Skoro tři týdny jsme sem nic nedal... Proč?
Jak jsem psal dříve - líný, nebo neschopný, nebo se toho prostě děje moc.
A nebo bych našel spoustu dalších důvodů, ale...
Mimochodem, to prý jsem celý já, na vše mám odpověď: "Ano, ALE..."
A teď k tomu,co se dělo v posledních třech týdnech.
Začalo to tak, že mne totálně vykolejila psycholožka. Další perdou byla návštěva zubaře, kde se stále nedaří vyléčit již 4 měsíce otevřený zub. Potom mírným pozitivem byla svatba neteře, i přes velmi nevydařený odjezd z domova a nakonec tenhle týden, který jsem jen tak nějak přežil. A tak se vracíme na začátek, kdy se asi dá za pravdu psycholožce, která mi už po osmé nabídla, abych si zašel k psychiatrovi, aby mi napsal prášky...
Nemyslím si, že bych potřeboval chemický úsměv. Nevím, jestli vím, co chci. Motivace je to co mi schází. Motivace a vidina něčeho malého, co se mi daří. Mám totiž pocit, že v poslední době se mi nedaří nic...
A proto nic nedělám...

Chilli Con Carne

Rychlý a jednoduchý recept. Tento recept má tolik variant, kolik je kuchařů. A ani já jej nikdy neudělám dvakrát stejně.

Nevím na kolik porcí,ale odhadem tak 8 - 10

1 kg vepřového plecka, možno i hovězí kližku nebo hovězí plec, nebo i mleté maso
1 kg cibule
400 g kukuřice (jedno mražené balení)
1 konzerva bílých fazolí v rajském nálevu (možno i více, dle chuti)
1 konzerva červených fazolí (možno i více, dle chuti)
možno přidat i dvě-tři červené či zelené papriky
4 - 5 stroužků česneku (zase možno více)
1 balení směsi koření Chilli Con Carne nebo jednotlivé koření dle chuti - Římský kmín, Oregáno, Pepř mletý, Mletá paprika)
Chilli papričky dle chuti
Sůl
Olej

Nakrájenou cibuli zpěníme na oleji a mírně promícháváme do doby, než cibule začne hnědnout a přichytávat se.
Pokud dáváme Přidáme nakrájené papriky, které necháme jen zesklovatět.
Přidáme maso a mícháme, dokud se nezatáhne, v případě mletého jen do zešednutí.
Přidáme kukuřici a fazole. Pokud jsou fazole hodně měkké už v konzervě, přidáme je až tak cca půl hodiny před koncem vaření.
Přidáme sůl, koření a Chilli papričky.
Počkáme až vše pustí šťávu a dusíme. Můžeme přidat vodu, tak aby bylo vše potopené.
Na mírném ohni děláme za občasného míchání tak hodinu a půl.
Možno uvařit i v tlakovém hrnci. Potom doporučuji použít nepředvařené fazole, které před vařením jen namočíme. Var pak probíhá cca 30 minut od chvíle, kdy začne papiňák syčet.
Když už je maso a fazole dostatečně měkké, zahustíme jíškou nebo jen hladkou moukou ve vodě a necháme projít varem, aby se vše spojilo.
Nejlépe podávat s chlebem nebo s pita chlebem.
Dobrou chuť

Hrůza, co vše se děje

A je tu další květnový týden. Zatím mě květen ničím moc pozitivně nepřekvapil. Ale ani negativně. Takže je to měsíc zatím dobrý.
Minulý týden mi konečně přišlo jedno důležité rozhodnutí. Výsledkem je, že budu muset být 18 měsíců hodný a nemít pech, jako ve stejně dlouhém období minulém...
Abych přeci jen přinesl něco pozitivního - je to počasí.
A teď zase negativum - tenhle příspěvek jsem rozepsal na mobilu a tady odtud byly další tři odstavce na módní téma. A přijdu domů a nic... grrr Módní téma si nechám na jindy...
Znovu mám určitý pocit vyhoření. Dva kratší týdny mi trochu pomohly, ale jak se mi dnes nechtělo do práce...
Tento víkend se má nejmladší dcera zúčastnila semifinále MR v Mažoretkovém sportu v jednom Středočeském městě nepříliš daleko od nás. I k tomu mám nějaké poznatky. Jen mám takový pocit, že ten sport se stává možná až příliš moderní. Kde jsou léta minulá, kdy mažoretky byly hlavně slečny v jakoby vojenských kostýmech, které pochodovaly za zvuků dechového pochodu.
A ještě jedna poznámka na závěr. Bohužel všechno je na dobu určitou. I doba neurčitá jen znamená, že nevíme, kdy konec určitě nastane. Asi jsem moc velký skeptik, ale život mne naučil věřit v nejhorší a pak už jen být příjemně překvapen.
Dorazily děti domů, končím vysílání.

Líný, nebo neschopný?

Nebo oboje... Prostě nejsem pořádně schopen sednout si a něco sepsat.
Informace a zážitky z uplynulého týdne zase spadají k těm, které nechci nebo nemohu publikovat. Stále válčím s tím, jak moc o sobě říci, nebo neříci, jak moc se odhalit...
Teď v sobotu jsme si pořídil akvárium. Kdysi dávno jsem již jedno měl - odhadem tenkrát mělo něco ke 100 litrům. Ale to už je víc jak 20 let... tohle akvárium má 54 litrů, a vody v něm bude tak odhadem o 5-10 litrů méně. Takže je maličkaté. Pořídil jsem ho celkem levně v sadě a s pěti rybičkami. Po příjezdu domu jsem ho zavodnil a vypustil rybičky. A navíc přidal dvě koupené samice pavího očka a samce Bety bojovnice. V neděli jsme zakoupil ještě pár kytiček a domluvil se na získání dalších. A včera jsem ještě koupil výkonnější filtr vody, ten stávající vypadá, že má docela dost... Bohužel se ukázalo, že i ten nový, je jaksi... ne úplně vyhovující, ale není to nic, co by nespravil kus molitanu. no uvidíme. Teď musí rybičky přežít hlavně první tři týdny. Ale když tak pročítám diskuse na internetu, tak se mi akvárko rozpadne a rybičky chcípnou. Když si vzpomenu, že kdysi mi stačila 60W žárovka a dnes je to "málo"
Právě jsem vypil své šesté pivo během necelých 14 dnů. Dostal jsem poslední dubnovou neděli 10 piv a tak se spouštím ze řetězu.
Tento prodloužený víkend mne čeká trochu víc práce. Manželka bude v práci a já budu sám doma s dětmi a neteřemi. Ale co jsem si na sebe ušil...
Dneska bylo krásně teplo a já se zase cítil jako staré prase. Holky chodily odhalené a málo oblečené a moooooc hezky se na to koukalo. Připomnělo mi to, že jsem sesbíral pár slíbených historek o sexu v autobuse od kolegů. tak až nebudu líný...

chtělo by to nadpis... ale nevím...

Občas si říkám, že bych si měl po sobě přečíst, co jsem sem kdy napsal. Už jen proto, abych si neodporoval a nebo podobně. A vždy, když se nad tím nakonec zamyslím, dojdu k závěru, že bych to asi neměl dělat, abych sám viděl, jak jsem měnil názory a tak...
Jsme zvědav, jestli někdy odhodlám k tomu,abych si přečetl, co jsem napsal...
Něco k minulému týdnu. Před cca 14 dny jsem začal mít problémy s počítačem. Problémy byly hlavně s některými stránkami v prohlížeči. Dost divné. Občas spadl prohlížeč, občas jen okno, a někdy i s chybovou hláškou. Po dvou týdnech hledání jsem došel k závěru, že bude nutná reinstalace. Tak jsem začal zálohovat. A nakonec jsem zazálohoval po necelých dvou dnech. Provedl reinstalaci a... problém se opakoval.... byl jsem vzteky bez sebe. Už to vypadalo na výměnu HW. Nakonec jsem chybu našel, když jsem ještě jednou vzal do ruky paměťový modul... BIOS z mě neznámého důvodu paměti načasoval jinak a nehodlal se toho časování vzdát - Nakonec se povedlo. A již druhým dnem mám zase fungující počítač. Jen teď musím dát dohromady zálohy a vyčistit disky. Toto činím současně s psaním tohoto příspěvku a koukáním na Amelii z Montmartru.
A postupem času mne Amelie odvádí více a více od tohoto příspěvku. A tak tedy pro dnes konec a někdy příště.

Co je nového?

Více méně nic...
Chandra se mne stále drží a ne a ne se ji nějak rozumně zbavit...
Na zub jsme dostal antibiotika. Jestli to bude k něčemu se ukáže v pondělí. Ale průjem po nich mám slušnej.
Docela dost jsem toho přečetl. Dvě skvělé knihy od autora jménem Jan Čech - "Droga zvaná letadla" a "Nazdar orlové"- autor je letecký mechanik a knihy jsou sbírka historek, které kdysi psal a stále píše pro server planes.cz a pro neviditelného psa. Musím přiznat, že u některých historek jsem padal smíchy. Ale když si člověk u některých uvědomí, že by mohl takovým nějakým letadlem letět... Jako četbu doporučuji.
Přečetl jsem i několik detektivek od MUDr. Jana Cimického. Tento pan Doktor mne kdysi velmi upoutal, když presentoval dobré rady do života v pořadech pro mládež, A i jako spisovatel detektivek není špatný. Jeho příběhy jsou spíše psychologické, než akční. Jsou však kvalitativně dost zvláštní. Oscilují mezi četbou jedním dechem a čímsi rozvláčným až nudným. A občas mu ty knihy i trochu nesedí. Hlavními postavami jeho příběhů bývají často kriminalista Hladík a psychiatr doktor Dvořák, V prvních příbězích se seznámí, protože se dříve neznali, v pozdějších jsou z nich spolužáci... V jednom příběhu potřebuje inspektor Hladík tlumočit z francouzštiny a v jiném jí plynule mluví... Hezké jsou i jeho detektivky o "mladém Maigretovi"zatím vydal tři. První a druhá byly dobré ale ta třetí...
Začínám na sobě sledovat určité stopy stresu a vyhoření z práce... Je to na delší povídání, ale na takové, které asi nedám sem a ani nikam jinam na web, protože by se mi to mohlo vrátit jak bumerang...
Poznal jsem jednu zajímavou cestující a vedl zajímavý rozhovor o mužském a ženském vztahu k sexu a k životu a tak ... možná z toho vznikne samostatný příspěvek
Kdysi jsem si říkal, že bych chtěl být spisovatelem... Jen mi jaksi chybí to hlavní - cílevědomost. A motivace a zpětná vazba...

Další dva týdny za námi

Tenhle přsípěvek jsem začal psát již před týdnem, a ač se mi v poslední době daří psát sem na blog skoro každý víkend, tentokrát se mi to nepovedlo. Minulý týden byl zase plný událostí, bohužel na některé se vztahuje informační embargo... Snad mohu říci jen tolik, že se okolo mne, mým přičiněním, dějí věci až hrozivého charakteru. A bohužel o mne budou rozhodovat jiní... Snad jen mohu požádat, aby jste mi drželi palce. Byl jsem blbej a za blbost se platí
Co jiného se stalo tento týden? Asi toho bylo docela dost, ale nějak to vše přehlušila událost výše popsaná/nepopsaná...
V neděli jsme byli skoro celá rodina na rodinné oslavě, z které jsem měl mírné obavy. Nakonec vše dopadlo relativně dobře. A někteří příbuzní nejsou tak hrozní, jak se tváří.
Zase mne začal bolet zub.
Dnes je Velikonoční pondělí a vůbec jsem si neužil šupačky. Vzpomínám na doby, kdy jsem ještě jako mladý chlapec chodil skoro pravidelně budit jednu spolužačku... Nechodil jsme nikdy nijak extra koledovat, protože jsem bydlel skoro na konci světa, ale chodíval jsem. S dětmi nechodím. Manželka má k Velikonocům vztah, že jsem si to radši odpustil... Vytáhnout na ní pomlázku, je skoro ji urazit... A mám pocit, že tím i děti nakazila.
Také jsem byl v minulém týdnu několikrát fotit. tak aspoň jednu sem dám.

Trocha čísel z mojí práce

Tenhle příspěvek bude čistě informační. Nehodlám se nad ničím zamýšlet a a ni nad ničím spekulovat. Čísla která uvedu jsou přibližné průměry. Prostě nevím co dalšího psát, tak sem dm ty čísla...
Týdně ujedu přes 1000 km. tj denně je to přes 200 km. Do práce chodím nejdříve na půl pátou a nejpozději na půl sedmou. Nejdříve chodím domů v 16 hodin a nejpozději po půl osmé a v práci jsem nejdéle něco okolo 14 hodin.
V hlavě musím mít trasy 15 linek a zatím jsem jich jezdil něco přes 20 příměstských a 11 městských linek. Denně jedu nejméně 8 spojů na 3 linkách. Nejkratší linka má 4 zastávky a nejdelší něco přes 40. Přepočteno na čas, je nejkratší něco okolo 20 minut a nejdelší má přes 1 hodinu 20 minut.
A ještě jedno číslo - mám autobus s manuální převodovkou a tak během jednoho dne zmáčknu spojku cca 550 krát.
Nadále mám rozepsané příspěvky o mém vztahu k zubařům, dva recepty a jeden o fotografování.
Dále se okolo mne dějí věci, které bych raději aby se neděly a uvádějí mne v situace, kdy vážně začínám přemýšlet o psychiatrovi...

Pátek 13.

Tenhle příspěvek jsem začal psát 13.5.2011. To byl taky pátek 13...
A až teď jsem se dostal k tomu, abych ho dokončil. Když už máme ten rok, kdy budou ty pátky rovnou 3. A to v únoru, březnu a v listopadu.
Předně bych rád napsal, že si ze svého života nepamatuji nějaký opravdu hrozný pátek 13. A prakticky nechápu, co lidi mají z toho, že tento den považují za něco divného a hrozivého.
Tak jsem pátral po tom, kde se ty pověry vzaly. A  tady předkládám část toho, co jsem  našel.
Takže napřed k samotnému číslu 13 - z matematického hlediska je to přirozené číslo a je to prvočíslo.
To lidi mu udělali pověst, kterou má. Podle některých zdrojů bylo toto číslo posvátné v Americe před příchodem evropanů. Třeba mayský kalendář měl 13 cyklů... V Indii by dokonce mělo být číslo 13 považované i za šťastné.
A teď k té špatné pověsti. Strach z čísla 13 má dokonce i vědecký název Triskaidekafobie. tato fobie vede k tomu, že v mnoha výškových budovách, například v USA, chybí 13 patro. V hotelech není pokoj 13, Na letištích není gate 13, v ulicích dům 13 a podobně,
Původ strachu z tohoto čísla je neznámý. Je však několik indicií. Jednu nám dokonce dává sama příroda. Jednou za čas se stane, že během jednoho solárního roku se vyskytne 13 úplňků. A v době, kdy se kalendář řídil podle luny to občas udělalo problém...
Pro více informací stačí jen zadat heslo "Pátek 13" v googlu.
Co je pátek třináctého pro mne?
Nejsem obecně pověrčivý. Nevadí mi ani černá kočka. To už jen proto, že vím, jak jsou opravdu černé kočky vzácné. A číslo 13 mi nevadí i když vyjde na pátek... A navíc mám k tomuto dni i celkem pozitivní osobní vazbu...

Něco o pravidlech

Minulý týden jsem chválil ohleduplnost, se kterou jsem se setkával na silnici. Tento týden byl spíše opačný. A tak vzhledem k tomu, že denně trávím pár hodin na silnici, všímám si jak ostatní respektují pravidla silničního provozu. Tento veskrze nudný příspěvek bude hlavně o nich. A osobně si myslím, že by mohlo stačit jediné pravidlo, které je v zákoně ( zákon č.361/2000 Sb.) také uvedeno.
A tady je to:

§ 4 Povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích
Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen
a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu,
A kdo má již řidičský průkaz, ví, že porušení tohoto pravidla je nejčastějším důvodem dopravních nehod. I mne samotného nejméně jednou chytilo... a musím přiznat, že oprávněně.
A půjde-li člověk zákonem dále, hned v paragrafu dalším jsou pro jistotu vyjmenovány výslovně povinnosti, které by některým dojít nemusely...
A někdy příště tu napíšu něco o pravidlech, jejichž porušování nejčastěji potkávám.

Zajímavý týden

Tento týden bych měl zapsat, jako týden ohleduplných řidičů. Bohužel sobota to zabila...
Tento týden jsem pracoval podle bible - 6 dní práce a sedmý den odpočinku.
Tento týden jsem byl u zubaře.
A poslední výkřik - Tento týden jsme zjistil, že moje dcery čtou Bravo.

14 dní zticha

Mám od té doby rozepsané dvě věci a ne a ne je dopsat. Jedním z důvodů je, že mě neustále ruší Dexter Morgan... Začal jsem na tento seriál koukat první únorový víkend, když jsem byl nemocný. A teď už jsem v polovině páté serie. Je to hrozný seriál a zároveň se nedá přestat koukat.
Co se mi děje jinak? Byl jsem nedávno konečně u zubaře a musím tam znovu. A doufal jsem, že tím, že se do těch zubů rýpne a odhalí ten zánět, zlepší se trochu i ty pocity únavy co jimi poslední dobu trpím. Bohužel se tak nestalo... Ale je to lepší.
A tak se zmítám na vlně únavy... Pořádně si nepamatuji co bylo včera a nevím co čekat od zítřka. Životní energie a elán je skoro na bodu nula.
Asi fakt ještě budu muset jít na jedno vyšetření, kterému se vyhýbám už půl roku...

Dva proti říši

Docela nedávno jsem v knihovně narazil na tuto knihu spisovatele Jiřího Šulce
A ta náhoda byla opravdová, prostě jsem se postavil v knihovně k regálu, a sáhl po první knize po ruce. Většinou se aspoň dívám na obálky, ale tady ne...
Kniha je románovým zpracováním jedné z nejvýznamnějších událostí, které se staly v okupovaném Československu za druhé světové války - o operaci Anthropoid - o atentátu na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha.
Kniha je na rozdíl od mnoha knih, napsaných na toto téma, psaná jako román. I tak vychází ze skutečnosti a až na dvě postavy jsou všechny postavy skutečné. I dějová linka se maximálně drží doby a dostupných pramenů - autor vychází z dokumentů, záznamů, deníků a knih, které po sobě zanechali aktéři této události na obou stranách konfliktu.
Kniha se mi četla jedním dechem, přesto jsem od začátku trnul. To hlavně proto, že jsem od začátku věděl jak to dopadne. Přesto mne děj chytil a já tak mohl prožít co všechno zažili Gabčík a Kubiš. Prožijeme s nimi i odhodlání českého odboje, který jim pomáhal navzdory veškerému nebezpečí, které jim hrozilo. Stejně tak se seznámíme i s tím, na co mysleli a jak smýšleli němci o českém národu...
Kniha nás znovu nutí k zamyšlení, zda se vše mělo udát, protože následky byly nedozírné. Vzpomeňme třeba Lidice...
Zároveň je třeba dát do protiváhy, že po masakrech, které nastaly po atentátu, konečně Britové uznali, že podpis Mnichovské dohody byla chyba.

Viděl jsem ukřižování

Tento název nese kniha anglického novináře Sidneyho Morella. Tento dopisovatel anglických novin byl v letech 1938 a 1939 přímým účastníkem událostí v tehdejším Československu. A o tom co zde prožil napsal velmi zajímavou knihu.
V té době 26ti letý Morell podává totiž nezaujaté svědectví tehdejších událostí. Popisuje jak sjezdil celou republiku za účelem získání pravdivých informací přímo z místa dění. A ukazuje i jak tehdejší media komentovala co se děje. A proč se tehdejší svět postavil na stranu "utlačované" menšiny proti Čechům. Pravdu totiž dělala média a propaganda. A tu měli němci zvládnutou dokonale... A taky proti Čechům hrála jejich slušnost... ale i o tom se dočtete v této knize.
Najdeme zde i docela ostrou kritiku politiky Velké Británie, kdy si dovolil kritizovat Mnichovskou dohodu jako zničení jediné opravdové demokracie v Evropě. Nebo si dovolil označit Mnichovskou dohodu jako zradu Velké Británie na své vlastní pověsti - Najednou se totiž z mocnosti, která pomáhala slabým a utlačovaným stává podporovatel zla.
I tak se jedná spíše o velmi zdařilou reportáž, která politiku komentuje jen okrajově.
Kniha prvně vyšla v Anglii už v roce 1939 a u nás někdy po válce.
Ke knize jsem se dostal díky doporučení od jednoho cestujícího. Kniha na mne velmi zapůsobila a myslím si, že by si ji měl přečíst každý, kdo chce vědět, co se tehdy doopravdy dělo.

Život s puberťáky

Úvodem - první a základní otázka, která mne k tématu napadá, je: "Jak s nimi žít a přežít"
Máme doma tři děti, kteří pubertou procházejí v různých stadiích. U čtvrtého nás to teprve čeká. Avšak každé dítě je jiné a každé dítě tu pubertu má jinou...
A všechny v určité době procházely takovými stádii u kterých se divím, že nás buď nekleplo, nebo že jsme my neklepli je.
Vzpomínám na svoji pubertu a na svoje rozmíšky s rodiči. Hlavně na to, jak jsme si nerozuměl s otcem...

Pudingová bábovka

Další z ověřených receptů. A zase jednoduchý hrnkový - asi ani jiné nečekejte :-ú Používám hrnek cca 250-300ml

Na základní porci:

1 hrnek moučkového cukru

3 vejce – žloutky + snih
¼ až 1/2 hrnku mléka
1 hrnek polohrubé mouky

2 lžíce instantního kakaa

½ kostky hery

½ prášku do pečiva

1 kakaový pudingový prášek

cukr tuk a žloutky utřeme do pěny

přisypeme prosátou mouku s práškem do pečiva

přidáme kakao a puding
přilijeme mléko  vše promícháme

nakonec jemně vmícháme sníh z bílků

nalijeme do dobře vymazané a vysypané formy.

pečeme v předem vyhřáté troubě při cca 180° C asi 35 minut

Většinou dělám dvojitou porci, protože se mi blbě půlí prášek do pečiva.

Pokud jsme příliš líní, jako já, a máme dobrý elektrický šlehač je možné vyšlehat vejce i s bílky dohromady.

Puding nemusí být jen kakaový, dobře se osvědčil třeba čokoládový. Lze použít i karamelový nebo jahodový či jinou příchuť dle libosti. Potom ovšem vynecháme kakao. Výtečný byl citronový, kde lze přidat i trochu citronové kůry.

Dobrou chuť

Jentl

V minulém týdnu jsem navštívil divadelní představení v Městském divadle Kladno. Lístky jsem dostal a z Prahy a i od nás to není daleko, tak jsme vyrazili na výlet. S kým? Nepovím :P
Na programu byla inscenace Jentl. Je to hra polského nositele Nobelovy ceny za literaturu Isaaca Bashevise Singera, která se poprvé objevila na Broadwayi  v roce 1975 v divadelní adaptaci americké spisovatelky Leah Napolinové. Daleko známější však je díky filmové adaptaci z roku 1983, kde v hlavní roli hrála Barbra Streisand. Tento film Barbara Streisand sama režírovala a jeho velká část se natáčela v tehdejší ČSSR.
Ale pojďme k samotné hře. Jedná se o příběh polské židovské dívky, které se vůbec nelíbila role poslušné židovské ženy a každý roky rodit děti, starat se o domácnost a manžela látat mu ponožky... Je dost pravděpodobné, že za to mohla její výchova, kdy ji její otec, Rabi, vychovával jako chlapce a učil ji a vysvětloval Tóru a Talmud. A tak po jeho smrti toužila studovat dále. Jenže to nebylo v té době ženám dovoleno, a tak se milá Jentl převlékla a proměnila se v chlapce Anšela.
V mužském oblečení a mezi muži se dostala do toužebné školy, ješivy, a tak mohla studovat. jenže její převlek byl natolik dokonalý, že časem začala sama mít problémy s vlastní identifikací se jako muže či ženy... A tak je její příběh plný vnitřních rozporů a překážek a i netradičních řešení...
V hlavní roli této hry můžete vidět pro mne do té doby neznámou herečku, Marii Štípkovou. Tato mladí herečka se role zhostila pro mne velmi uvěřitelným způsobem. Skoro jsem měl pocit, že je ta role psaná pro ní. I v dalších rolích najdeme spíše neznámá jména, s jedno výjimkou - v roli Hadas můžeme vidět Petru Tenorovou, která zazářila například v televizní pohádce Kouzla králů.
Co bych inscenaci vytkl? Na můj vkus byla výprava příliš jednoduchá a třeba mi vadilo neustálé přenášení takových jakoby přenosných zábran... Další drobnosti vycházejí z určitého drobného nerespektování reálií - hebrejština se píše zprava doleva a tak i knihy se otvírají obráceně... A svitek tóry byl také navinutý obráceně...
Celkově jsem byl ze hry nadšen a byl to velmi příjemně strávený podvečer.

Městské divadlo Kladno uvádí divadelní verzi Jentl v exkluzivní české premiéře.

Pár filmů, co jsem v poslední době viděl

A které mi stálo za to komentovat...

Díra u Hanušovic
Pokud měl film vykreslit nudu na vesnici, kde chcípl pes, tak se mu to povedlo. Pokud měl film vykreslit jednoduchý a i občas svízelný život několika vesnických figurek, tak se mu to povedlo.
Film jsem dokoukal až napotřetí. Bylo to nuda a jediné co mne u filmu drželo bylo obsazení.
Nejzajímavější postavu má asi Vilhelmová. Ta jediná je vykreslená detailněji a má i trochu více charakteru, oproti ostatním.

Zakázané uvolnění
České filmy většinou preferuji, Jana Hřebejka, jako tvůrce mám docela rád. Tady to však skřípe. Scénáře Petra Kolečka prostě buď máte rádi, nebo ne, a tenhle patří do té druhé kategorie. Aspoň u mne. Je tam pár světlých okamžiků - třeba způsob, jak svědkyně přesvědčuje nevěstu, že jí nemůže zahýbat s ženichem. Ale jinak mi to přijde celkově takové moc našponované až za hranu únosnosti.

Hrátky s čertem
Na téhle pohádce mi vždy vadila výprava a kostýmy. Namalované knoflíky byly prostě moc... Ale co se týká otce Scholastika, Loupežníka Sarky Farky, Martina Kabáta I ostatních, jsem unešen. Pohádka zaslouženě patří do toho nejlepšího, co kdy bylo u nás natočeno

Láska na vlásku
Z téhle pohádky jsem tak nějak v rozpacích. Princ vypadal spíše jako vagabund a jeho dvojrole nebyla moc uvěřitelná - rozdíly spíše ve vyjadřování. Kde byl rozdíl i v řeči těla jako u Romana Skamene, který hrál tuto dvojroli v roce 1971? Totéž princezna sice hezká, ale třeba její smutek jsem jí vůbec nevěřil. Král Hanák snad škoda slov. Příběh inspirovaný Markem Twainem byl tedy vzatý hodně z rychlíku. Myslím, že tohle téma by si zasloužilo více místa než ostatní děj. Jinak hudba skvělá, kostýmy dobré, lokace perfektní. A tak i přes výše uvedené dávám 50%+

Kdyby byly ryby
Prvních pár minut a úvodní věštba naznačovaly, že to bude blbost. A když se děj začal rozehrávat a ukázalo se, že to ani děti nebaví... Ta hvězda je za obsazení a některé hlášky, které hraničí s politickou satirou. Děti však opravdu nepochopí, proč poprava byla odložena na večer, kvůli demonstraci a ani pouhé administrativní provedení...

Něžné vlny
Lehká a oddychová komedie, která rozhodně neurazí. Za Lucii Šeflovou by si film zasloužil o hvězdu víc. Stejně tak Hynek Čermák je tu v pro něj netypické roli - a s vlasy! Jen ten konec...

NEVIDĚL NĚKDO NĚKDE ENERGII?

Mám za sebou velmi únavný týden. Byl to první zcela pracovní týden v tomto roce a stál za to. Nestalo se nic hrozného. Přesto jsem měl celý týden vybité baterky a problémy je jakkoliv dobít. Ve čtvrtek jsem skoro mlel z posledního a to mne čekal ještě pátek... Pátek jsem přežil a přišel víkend, který mne k odpočinku také moc nepomohl.
Ale teď podrobněji
V pondělí ráno jsem vstal levou nohou a co se pak dělo dál, si už moc nepamatuji. De fakto se celý týden moc nestalo. Alespoň teď, týden po, si nic nepamatuji. Co si však pamatuji, je víkend.
V sobotu jsem byl s mladšími holkami v kině na Tučňácích z Madagaskaru. Animovaný špionážní filmová groteska, jejímiž hlavními postavami je čtveřice tučňáků, které známe z trilogie Madagaskar... Holky se docela bavily a musím přiznat, že já docela taky. Jen musím souhlasit s jedním z komentujících na csfd - tak nějak jsem čekal trochu více.
V neděli jsem odvezl druhou nejmladší školu k autobusu - jela na lyžařský výcvik. Nejmladší mne doprovázela. Potom jsme jeli na výlet za tou nejstarší, která v současnosti pobývá u Vltavy kousek nad Prahou. Začali jsme obědem. Holky si daly "smažák" a já si dal pořádný kus stejku - musím říci, že už dlouho jsme si tak nepochutnal. Dále jsem měl v plánu jet přívozem na druhou stranu řeky a malou procházku. Bohužel foukalo dost na to, aby se to dalo uskutečnit. Tak jsme jako náhradní program zvolili návštěvu Muzea másla v Máslovicích. Tam jsme shlédli tu maličkou expozici a jeli zpět. Foukalo až moc.
Tento týden jsem, začal tím, že jsem ráno našel u postele knížku z knihovny v kaluži vody se sirupem. Ani nevím, jak se mi to vše podařilo v noci shodit. Takže tento týden si jistě užiji...

Obyčejná olejová buchta

Slíbil jsem nějaké ty recepty. Tak tenhle je první a nejjednodušší. A nejjednodušší je, pokud jej děláte v takovém tom šlehacím robotu - to prostě jen přidáváte přísady jednu za druhou a ono se to samo míchá a šlehá...

Původní recept je z maminčiny ručně psané kuchařky a poprvé jsme podle ní pekl někdy na přelomu 1989 a 1990... A první buchta takto upečená byla třešňová bublanina

Tak tady je vlastní recept:

3 vejce – žloutky + sníh
2 hrnky cukru
1 vanilkový cukr
1 hrnek oleje
2 hrnky mléka
4 hrnky polohrubé mouky
1 prášek do pečiva

kůra a šťáva z jednoho nechemicky ošetřeného citronu

žloutky a cukr vyšleháme do pěny,

přidáme kůru a šťávu z citronu, 

olej, hrnek mléka a dva hrnky mouky,

smícháme a dodáme zbytek mléka a zbytek mouky s práškem do pečiva.

Nakonec jemně vmícháme sníh.

Vlijeme do vymazané a vysypané bábovkové formy a pečeme v předem vyhřáté troubě při cca 180 °C asi 50 – 60 minut.

Pokud pečeme buchtu na plechu, je čas pečení potřeba upravit podle výšky těsta.

Pokud jsme příliš líní a máme dobrý elektrický šlehač je možné vyšlehat vejce i s bílky dohromady.

Pro zpestření je možné polovinu těsta obarvit polévkovou lžící kakaa a vytvořit tak mramorovou bábovku.
Lze experimentovat i s množstvím oleje a nahradit zhruba půl hrnku za další vejce. Místo jednoho hrnku mouky lze dát hrnek mletých ořechů nebo kokosu...
Dobrou chuť

O realaxaci

Tuhle se mne moje psycholožka zeptala, jak relaxuji. Já neuměl odpovědět a řekl jsme že nevím. To mne vedlo k zamyšlení, jestli relaxuji a jak. A ač jsem se tomu sám divil, tak jsem odpověď našel. Našel jsem dokonce dva způsoby jak relaxuji.
1) ten nudnější je četba a filmy
2) ten ještě nudnější je vaření
3) a ten nejnudnější je psaní na blog
a na konec je tu fotografování - tady mám bohužel v současné době krizi a tak to aktuálně za relaxaci ani počítat nebudu.
No a vzhledem k tomu třetímu důvodu z těchto dvou, se tu občas o nich něco dozvíte. O četbě a filmech už jsem sem něco napsal. O vaření zatím ne, tak sem v budoucnu napíšu i nějaký ten recept.
A věřte že umím uvařit více než čaj.

200

Číslo v nadpisu znamená jediné - počet publikovaných příspěvků, od začátku tohoto blogu. Puvodně měl mít toto číslo, tento příspěvek, ale nějak jsem ho nestačil odklepnout včas a ... tak je 201 po kratičké zprávičce i Třech Bratrech
První příspěvek na tomto blogu jsem napsal 16.1.2011. Nebyl to můj první blogový příspěvek - měl jsem předtím i jiné blogy a i do některých, cizích, jsem přispíval. Moje předchozí blogy však vždy padly. I tenhle blog měl namále - nejvíce příspěvků jsem napsal v prvním roce - 105. To hlavně díky tomu, že jsem použil i několik věcí z minulosti a minulých blogů.
Další dva roky jsem to trochu flákal a letos jsem se snad vrátil a snad to i vydrží.
Asi by se sem dala dát i nějaká statistika a další... no necháme si to na jindy, až zase nebudu mít co psát.
A děkuji všem pravidelným čtenářům za věrnost.